Pepřovým sprejem proti budoucnosti

Závan pepřového spreje stoupající z předměstského supermarketu, neuvěřitelně absurdní komentář amerického politika, neuvěřitelně cynické prohlášení kanadského ministra: tři útržky informací, které odletěly do větru, nezaznamenány většinou dnešní dezinformační společnosti, jsou zároveň třemi vodítky k výjimečně nevítané budoucnosti, kterou si průmyslový svět chystá. Proberme si je po jedné v obráceném pořadí.

V pondělí se v Durbanu rozjelo další kolo rozhovorů na téma změny klimatu, kde kanadský ministr životního prostředí Peter Kent potvrdil dřívější zpávy, že Kanada odmítá dále snižovat své emise oxidu uhličitého podle Kjótského protokolu. Vzhledem k tomu, že Kanada je jednou ze dvou zemí světa, které spotřebovávají více energie per capita než Spojené státy – opravdu působivý výkon, když se nad tím zamyslíte – jsem v pokušení uvěřit, že měla prostor pro skromné snížení, leč tato představa je mimo Kentovo vnímání vesmíru. Ty samé zprávy pak hlásají, že se Kanada chystá odstoupit od Kjótského protokolu úplně; Kent se té otázce vyhnul, ale jak zpíval Bob Dylan už hodně dávno, nemusíte být meteorolog, abyste poznali, odkud vítr fouká.

Týden předtím při debatě mezi republikánskými kandidáty na nominaci do prezidentských voleb odpovídal Newt Gingrich na otázku ohledně zásob ropy tvrzením, že by Spojené státy mohly v příštím roce snadno zvýšit svou produkci ropy o čtyři miliony barelů denně, kdyby jen ti zatracení environmentalisti z druhé strany nestáli v cestě. To absurdní prohlášení bylo rychle a účinně vyvráceno několika autory píšícími o ropném zlomu – dobrým příkladem je článek Arta Bermana na The Oil Drum – ale mimo blogosféru ropného zlomu nikdo ani nemrknul. Nevadí, že Spojené státy produkují jen 5,9 milionů barelů denně, že trvalo dvacet let, než se aljašská pole v North Slope (vrcholná produkce 2 miliony barelů denně) dostala od objevení k maximálnímu výstupu nebo že Spojené státy byly při hledání ropy prozkoumány důkladněji než kterýkoli jiný kus půdy na Zemi; vzdělanci stejně jako veřejnost jen kývli a pokračovali k další otázce, jakoby vážný uchazeč o post nejmocnějšího člověka planety právě neprohlásil do záznamu, že dvě a dvě jsou právě tolik, kolik chcete, aby to bylo.

A to všechno nás nevyhnutelně přivádí na předměstí Los Angels v Den díkůvzdání, kde jedna žena podle všeho postříkala ostatní nakupující pepřovým sprejem, aby se dostala k herní konzoli, kterou chce dát pod vánoční stromeček.

Upřímně, situace je zřejmě poněkud složitější, než se na první pohled zdá. Pokud stále uvažujete o americkém Dni díkůvzdání v souvislosti s přepychovými krocany k večeři a návštěvami příbuzných, přemýšlejte znovu. Vždyť dnes slouží hlavně k označení začátku největší nákupní sezóny roku, a obchody na ostří nože amerického marketingu otevírají své dveře už v noci Dne díkůvzdání, aby zákazníci mohli hnedle ukořistit kdejakou předraženou tretku, kterou média prohlásila hitem roku. Obchod, kde se incident s pepřovým sprejem odehrál, byl jedním z nich. Tam se dav čekající na začátek výprodejů stal nezvladatelným; nejspíš tam byla strkanice a křik a pak se objevil pepřový sprej. Podle svědků žena, která ho použila, zneškodnila dost konkurentů na to, aby získala jednu z herních konzolí, o které šlo, odkvapila s ní k pokladně, koupila ji a zmizela. Dvacet lidí, mezi nimi i děti, muselo být na místě ošetřeno lékaři.

V amerických médiích následovala slušná porce sebestředného kvokání, ale nemyslím si, že měl někdo dost špatného vkusu, aby poukázal na to, že letos alespoň nebyl davem nakupujících nikdo ušlapán – ano, stává se to každých pár let. Stephen Colbert jako obvykle trefil do černého, když poznamenal, že incident by byl skvělou předlohou počítačové hry. Má dost pravdy na to, aby mně nepřekvapilo, kdyby se žhavou videoherní senzací příštího roku stal Černý pátek, kde se nakupující bijí, sprejují, bodají a střílejí navzájem, aby ukořistili výběrové vánoční dárky, a bez pochyby by sám inspiroval další pepřáky a pošlapání.

Co mají tyto tři příběhy společného je zobrazení postoje – také by to mohlo být popsáno jako víra či dokonce náboženství – kdy jediné, na čem opravdu záleží, je uspokojení krátkodobé touhy po hmotných statcích. Nakupující se svým pepřovým sprejem, politik se svým absurdním prohlášením i vláda se slepým pohrdáním vůči přežití národa, všichni jednají, jakoby dostat tu věc bylo jediné, na čem záleží, a jakákoli překážka – ať už ostatní zákazníci, fyzikální a geologické zákony nebo osud příštích generací Kanaďanů – je nepodstatná a bude smetena všemi dostupnými prostředky.

V uplynulých letech se objevila značná intelektuální snaha zaměřená na pokus dokázat, že takto se lidské bytosti nevyhnutelně chovají, a tato snaha má vliv daleko za hranicí řekněme kognitivní neurovědy. Podívejme se např. na cokoli, co se v blogosféře ropného zlomu píše o absurditě dnešní veřejné politky v oblasti energetiky, životního prostředí nebo ekonomie. Jistě někdo pošle komentář trvající na tom, že tak se lidské bytosti chovají vždycky. Z historického hlediska je to ovšem daleko od pravdy. Taková prohlášení sotva vysvětlí oblíbenost klášterního života napříč tolika kulturami a staletími; v některých zemích a dobách nebylo neobvyklé, že život v chudobě, celibátu a disciplíně klášterního zřízení přijalo až deset procent obyvatel. Ať je to cokoli, co náš druh tlačí směrem k uspokojování krátkodobých tužeb, zjevně to není tak všemocné, jak se nám předkládá.

Navíc ti z nás, kdo měli to štěstí poznat lidi z generace, která dosáhla plnoletosti v době velké hospodářské krize, mají dost dobrý příklad opaku. Mnoho Američanů, kteří to dlouhé utrpení prožili, z něj vyšlo s úplně jiným přístupem k hmotným statkům, než jaký jsme právě probírali. Soudě podle těch, které jsem znal, byli stejně materialističtí jako každá jiná generace Američanů, ale stín roku 1929 stále ležel nad každou představou, že honba za krátkodobým ziskem za cenu katastrofy v dlouhém období by mohla být dobrým nápadem. Není náhodou, že odvržení regulace bank, které umožnilo současný ekonomický debakl, přišlo až poté, co generace, která zažila rok 1929, odešla z veřejného života – ani to, že to byla generace Baby Boomu, první, která vyrostla po tom, co hospodářská krize a války definitivně ustoupily Pax Americana, která jako první začala přehánět současnou kulturu krátkodobého uspokojení.

Jinými slovy, chování společnosti souvisí právě tak s její nedávnou zkušeností se světem, jako s hlubším a neurčitějším vlivem biologických pudů, které její členové sdílejí s ostatními příslušníky druhu. Je ironické, že ačkoli to Gingrichova odpověď v předvolební diskuzi vypíchla, mám podezření, že on sám je poslední, kdo si to uvědomuje. Trval na tom, že tak jako Spojené státy dokázaly rozdrtit mocnosti Osy, může mobilizace na podobné úrovni v podobné míře, vedena stejným optimismem a přístupem “dokážeme to,” překonat jakýkoli myslitelný nedostatek ropy a srazit její cenu. To je běžná metafora – kolikrát lidé věnující se ropnému zlomu volali po projektu Nového Manhattanu? – ale v současné situaci je beznadějně zavádějící.

Právě druhá světová válka je učebnicovým příkladem, co se stane, když optimismus a sebevědomý přístup narazí na kruté zákony termodynamiky. Když zvážíme všechna fakta, mocnosti Osy měly po celou dobu války lepší velení, disciplinovanější vojsko a mnohem lepší chápání vojenské mechanizace, než měli zpočátku Spojenci. Co neměly, to byl zajištěný přístup k pohonným hmotám – a bez něj prohrály. Ruské ropné pole Baku a americké obří zásoby ropy v Texasu i jinde vytvořily víc než náskok; zajistily Spojencům prakticky neomezené zdroje energie, a tím i jednotek, zbraní, pohyblivosti a vůbec všechno, co potřebovali k vítězství ve válce. Měli je, tak vyhráli.

Je to tím ironičtější, že se podobný boj s podobným výsledkem odehrál i před jedním a půl stoletím na Gingrichově domácí půdě. Konfederaci nelze ani v nejmenším vinit z nedostatku optimismu a sebevědomí a nejvyšší konfederační generálové byli nesrovnatelně lepší než jejich soupeři z Unie. Tito unijní generálové si ale nakonec spočítali, že větší populace a daleko silnější ekonomická základna Severu znamenají, že na generálech nezáleží; Severu zkrátka stačilo tlačit Jih do jedné řeže za druhou, protože i když byly jejich ztráty větší, dokázali je nahrazovat, zatímco Jih ne. Zákonitě následoval Appomattox.

Jedno z poučení, která z tohoto a řady podobných příkladů plynou, je, že optimismus a sebevědomí jsou z valné části spíše důsledky než příčinami. Nebo trochu jinak řečeno, jsou za určitých okolností významné, ale za jiných ne. Ve 20. století si národ s hojnými zásobami uhlí, ropy a železné rudy mohl bezbřehý optimismus dovolit, a s bezbřehým optimismem se mu dařilo lépe než bez něj, protože jej podepírala surovinová základna a dodávala mu svaly – a v případě potřeby také zuby. Na druhou stranu národ, kterému surovinová základna schází, ale přesto se rozhodne jednat v duchu bezbřehého optimismu, riskuje, že dopadne asi stejně jako americký Jih v roce 1865 nebo jako Německo a Japonsko v roce 1945. Takový národ musí rozvíjet úplně jiné vlastnosti, než o kterých jsme mluvili: obezřetnost, trpělivost a jasné vědomí, že každá příležitost má i svá rizika. S takovou výbavou může národ s malými zdroji znervóznit, odradit a nakonec přetrvat své potenciální nepřátele. Jeden příklad za všechny: to je tajemství přežití Švýcarska.

Divoká karta vstupuje v těchto kalkulacích do hry tehdy, když buď technologický posun na jedné straně nebo vyčerpání neobnovitelných zdrojů na straně druhé změní postavení národa rychleji, než se tento stačí kulturně přizpůsobit. Typickým příkladem je britská historie. Britské impérium dospělo právě na úsvitu průmyslové revoluce. Británie měla velké a snadno dostupné zásoby uhlí, které bylo základním palivem průmyslové revoluce; pohánělo parní stroje a (v podobě koksu) železárny a ocelárny, v 18. a 19. století klíčové pro ekonomickou i vojenskou sílu. Na úsvitu 20. století ovšem ropa – energeticky mnohem vydatnější než nejlepší antracitové uhlí, a nenahraditelné palivo do benzínových a dieselových motorů, které pilně odstavovaly uhlím poháněnou sílu páry – uhlí vytlačila. Británie neměla téměř žádné vlastní zásoby ropy, neboť technologie těžby z mořského dna, které zpřístupnily Severní moře, byly ještě hudbou daleké budoucnosti.

Výsledkem byla ohromná škála slabin, kterých si skoro nikdo nevšimnul včas. Tak Británie dvakrát během 25 let vletěla do pozemní války v Evropě a bojovala o holé přežití. V obou případech se musela obrátit na svou bývalou kolonii, Spojené státy, aby ji zachránily, a nakonec tyto záchrany stály Británii její impérium a pozici světové mocnosti. (Stejně dychtivých zájemců o koupi Britského impéria a statutu bylo více, ale – no, v podstatě jsme na ně vytáhli pepřový sprej a opustili krám i s kořistí.) Optimismus a sebevědomí znamenaly dost málo, když např. německé ponorky stáhly kolem britských ostrovů smyčku, kterou Británie sama nedokázala prolomit.

Také konec doby ropné slibuje řadu zvratů podobného rozsahu, tentokrát to však není proto, že by se na scéně zjevil vhodnější a koncentrovanější zdroj. Je to proto, že světová produkce konvenční ropy dosáhla zlomu v roce 2005 a od té doby neustále klesá. Zoufalý boj o zalepení výsledné díry tím, co se v tabulkách značí jako “ostatní tekutá paliva” ("other liquids") – etanol, bionafta, výtěžky dehtových písků, cokoli, co jde nalít do nádrže a spálit, se počítá – zalepil díru, alespoň prozatím, ale všechny ty “ostatní tekutá paliva” potřebují ke své produkci mnohem více energie než konvenční ropa, a tyto energetické vstupy se do celkových tabulek nezapočítávají. A tak papírově už šest let supíme po hrbolaté plošině, zatímco ve skutečném světě – kvůli rostoucím energetickým vstupům vyžadovaným “ostatními tekutými palivy” – objem paliva, volného k čemukoli jinému než k produkci dalšího paliva, stabilně klesá.

Teď čelíme problému, že je to jen několik krátkých let, co světová produkce ropy rostla, a prakticky nikdo nezačal promýšlet důsledky této změny. Ani Spojené státy, ani nikdo jiný nemá tak obrovské zásoby energie ani jiných surovin, aby mohly podepřít sebevědomý, drzý optimismus dřívějška, a přesto se stále držíme představy, že tento přístup je vhodnou reakcí na jakoukoli krizi, protože to je přístup, který známe. Trpělivost, prozíravost, realismus, střízlivé hodnocení možných rizik – to jsou pojmy cizí vůdcům stejně jako lidem většiny průmyslových národů světa, zvlášť tady v Americe, kde byl kult nadšeného optimismu pevně zakotven ještě před vznikem Republiky. Předtím to vždycky fungovalo, a většina Američanů v každém bodě socio-ekonomické škály je pevně přesvědčena, že to bude fungovat znovu.

Jenže to znovu fungovat nebude, protože již neexistují zdroje, které by to umožnily.

A proto milý čtenáři, pokud budeš mít to štěstí žít pár dalších desetiletí a budeš mít možnost se z toho výhodného bodu ohlédnout na roky, které nás teď čekají, pravděpodobně je uvidíš poseté cáry celé řady grandiózních plánů, které měly překonat roztáčející se spirálu krizí formující se kolem nás. Žádný z nich nezabíral, neboť žádný z nich neřešil hnací sílu té spirály krizí – prostou skutečnost, že jsme vyčerpali většinu snadno přístupných a vysoce koncentrovaných zdrojů energie na této planetě a že budeme muset snížit svá očekávání a své kolektivní nároky, abychom se vešli do užších a tíživějších mezí, do nichž nás vžene závislost na obnovitelných zdrojích. Ba naopak, každý jeden z těch plánů vycházel z předpokladu, že s optimismem a sebevědomím ty meze překonáme – a čím více nás meze tlačí a čím zřejmější je, že neuhnou, tím vášnivější prohlášení, že je další hrdinské úsilí porazí jednou provždy.

Taková prohlášení budou přicházet ze všech stran politického spektra a vloudí se do každého myslitelného útržku řeči, který se naskytne. Čekám, že než to všechno skončí, ještě uvidíme lidi, kteří si dnes říkají ekologové, podporovat povrchovou těžbu v našich národních parcích – samozřejmě ohleduplně k životnímu prostředí. Už jsme viděli bývalé ekology, jako Stewart Brand a George Monbiot, podporovat jadernou energii; v čem je otrávení biosféry radioaktivním odpadem smysluplnější než zahlcení atmosféry oxidem uhličitým ti může být stejnou záhadou jako mně, ale jak se zdá, cedit skleníkové komáry a polykat jaderné velbloudy je dnes v jejich práci nutností.

A tak ani odborníci, ani politici ani obyčejní lidé nechtějí myslet na jedinou možnost, která nabízí smysluplnou cestu vpřed: naučit se staré a potřebné lekci, že své tužby musíme udržet v rámci vymezeném nám vesmírem a že dlouhodobé cíle a hodnoty musejí být nadřazeny krátkodobým tužbám, zvláště pokud jde o hmotné statky. Už si nemůžeme dovolit takový přístup, podle kterého je v pořádku vytáhnout pepřový sprej na ostatní zákazníky, abychom ukořistili tu zbrusu novou herní konzoli, nebo vytáhnout pepřový sprej na fyzikální a geologické zákony, abychom získali ty čtyři miliony barelů ropy denně navíc (nebo přesněji abychom se stali prezidentem díky tomu, že předstíráme, že ty čtyři miliony barelů ropy denně navíc získat můžeme), nebo vytáhnout pepřový sprej na vnoučata Kanady, abychom dostali ta správná hezká čísla v obchodní bilanci a státním rozpočtu. Nicméně v dohledné budoucnosti bude pepřový sprej stále oblíbený na cestách moci stejně jako v hospodě na rohu, a bude třeba ještě několika zbytečných katastrof, než to přejde a lidé průmyslového světa se začnou vyrovnávat s novou realitou.

Konečně, proto jsem strávil uplynulý rok a půl tím, že jsem předával, co jsem se před naučil o zeleném kouzelnictví“udělej si sám” 70. let, a proto jsem to v uplynulých dvou měsících doplnil o některé základní prvky magie – umění a vědy o změnách vědomí v souladu s vůlí – kterou jsem se také začal učit v 70. letech, a která v té době měla víc než jen povrchní známosti s hnutími zaměřenými na vhodné technologie, biozahradničení atd. Pokud se velice nemýlím, v letech bezprostředně před námi můžeme počítat s tím, že politické, ekonomické i kulturní instituce průmyslového světa budou dělat všechno, jen ne smysluplně reagovat na krizi našeho věku, a že každá smyslupná reakce, která přijde, musí přijít od jednotlivců, rodin a komunit.

Mám podezření, že v těch samých letech se dočkáme urputné snahy přesvědčit co nejvíce lidí, že nabízená neřešení jsou vlastně smysluplnou reakcí, a že to, co by mohlo skutečně pomoci – spotřebovávat méně, šetřit více, snížit zátěž, kterou vkládáme na naši planetu – je nemyslitelné. To jsou věci, jaké se stávají, když se svět mění, a struktury a instituce uzpůsobené staré realitě se stávají v nové realitě beznadějně nefunkční. Příští týden budeme mluvit o tom, co může po tomto období následovat, a prozatím uzavřít diskusi o zeleném kouzelnictví i magii.

30. listopadu 2011

Originál článku: http://thearchdruidreport.blogspot.com/2011/11/pepperspraying-future.html

Překlad: Marta Kvapilová, Petr Talaš