Jak vypadá ropný zlom

Někdy rozpad civilizace vystupuje jako výrazný reliéf, daleko častěji je ale viditelný jen prostřednictvím rozptýlených faktů a čísel, a zaznamenat je a složit do smysluplného obrazce, to chce bystré oko. Přemýšlím, kolikrát asi prefektové římského impéria vzhlédli od denních starostí se shromažďováním legií a výběrem daní, a zaznamenali praskání základů, na kterých spočívala celá jejich společnost?

Určitě je v dnešní době těžké ten širší rozhled získat. Je příznačné, že mi v posledních několika týdnech přišla řada e-mailů trvajících na tom, že teorie ropného zlomu (samozřejmě to není žádná teorie; je prostým faktem, že objem těžby konečných zásob ropy v zemi dosáhne dříve či později vrcholu a začne klesat) je po poslední smršti nadšených prohlášení o ropných břidlicích a pod. zastaralá. Nadšená prohlášení o nejnovějších ropných možnostech nijak nová nejsou, pochopitelně, byla pilířem cornucopiánské rétoriky už od časů M. King Hubberta. Před deseti lety to byla ropná pole v Kaspickém moři, která byla předkládána jako přesvědčivý důkaz, že zlom ve světové produkci konvenční ropy nepřijde za našeho života. Srovnejte si tehdejší velké výroky o kaspických polích s pramínkem, který ta pole opravdu vyprodukovala, a získáte užítečné realistické vodítko k právě tak velkolepým výrokům, které dnes slyšíme o břidlicovém ložisku Bakken field; to ale není srovnání, které by teď moc lidí dělat chtělo.

Na druhé straně energetického spektra jsou právě tak hlasití ti, kteří si stojí za tím, že slunce, vítr a jiné obnovitelné zdroje energie mohou napájet jakýsi ekvivalent našeho současného průmyslového systému, a ti z nás, kdo vznášejí rozumné pochybnosti, se mohou spolehnout, že budou káráni coby fatalisté. Zřejmě není náhodou, že tento soubor přidává na hlasitosti s každou zkrachovalou rafinerií etanolu nebo výrobcem solárních panelů a taky s každou novou studií, která ukazuje, že čísla prezentovaná k podpoře nějakého schématu obnovitelné energie se zkrátka nesčítají. Ještě méně náhodné se zdá být, že se rétorika kolem nejnovější módní hry s fosilními palivy žhaví podle toho, jak produkce světových superobřích polí neúprosně klouže dolů po křivce vyčerpání. Jak jsem poukázal ve starším příspěvku, smyslem této rétoriky není vypořádat se s realitou naší situace, ale předstírat, že tato realita neexistuje, že večírek může pokračovat a těžká rozhodnutí lze ještě chvíli odkládat.

Tak naše civilizace vstoupila do “soumraku iluzí,” jak to nazval John Kenneth Galbraith; do bodu, kdy by konec historického procesu byl zjevný, kdyby všichni tak pilně nehledali důvody dívat se jinam. Před deseti lety jsme my, kdo jsme ropnému zlomu věnovali pozornost, upozorňovali, že pokud zlom světové produkce konvenční ropy přijde dříve, než se podniknou nějaké smysluplné kroky, vzrostou ceny ropy do dosud nepředstavitelné výše, ochromí světovou ekonomiku a zatlačí politické systémy napříč průmyslovým světem do roztáčející se spirály dysfunkce a vnitřního konfliktu. Při ceně většiny druhů ropy přes 100 USD za barel, ekonomikami po celém světě zabředlými v papírovém “zotavení” horším než většina recesí, se Spojenými státy i Evropskou unií zamrzlými v polickém patu mezi regionálními a kulturními bloky se zcela neslučitelnými projekty, se nám to proroctví ukázalo být docela dost přesné, ale moc lidí o tom mluvit neuslyšíte.

Zdá se mi, že si z toho máme vzít to, že takto vypadá ropný zlom. Přestaňte fantazírovat o náhlém zhroucení na jedné straně i o neomezeném růstu na straně druhé, a dostanete, co tady máme – dlouhý kostrbatý svah stoupajících cen energie, ekonomické kontrakce a politického selhání, přerušený tu krizí, tam místní katastrofou, jinde zase válkou – to vše na pozadí rozpadající se infrastruktury, klesající životní úrovně, snižujícího se přístupu ke zdravotní péči apod., což se u nás ve Spojených státech samo sebou děje již několik let. Nezávislý pozorovatel s nekonečným rozhledem by byl schopen sledovat, jak se vše vyjasňuje, stejně jako dosud, jenže nikdo z nás není a nebude nezávislým pozorovatelem; v každém bodě sestupné trajektorie budou ti z nás, kdo ještě mají zaměstnání, bojovat o jeho udržení, ti, kdo už zaměstnání ztratili, budou zápasit o jídlo, oblečení a bydlení, a všechny ty krize a katastrofy, o lidských ztrátách nemluvě, na pozadí poklesu zamlží vzduch natolik, že získat jasný náhled na situaci bude nesmírně obtížné.

Zatím ti, kteří mají možnost získat něco jako jasný náhled na situaci, budou mít všechny důvody pro to, aby vesměs neřekli ani slovo o tom, co vidí. Politici ani hlásné trouby médií nemají přiznáním skutečnosti a tempa národního úpadku co získat, a dostane se nám tedy zvráceného potěšení sledovat je, jak zoufale hledají, proč ještě trvat na tom, že se stav vlastně zlepšuje a s trochou trpělivosti nebo změnou vlády že se dobré časy vrátí zpátky. Nepochybně uvidíme hodně statistických triků, např. tvrzení, že lidé, kteří nedostávají podporu v nezaměstnanosti už nejsou nezaměstnaní – to je v USA běžná praxe už několik desítek let, víme? Je normální, že když už vlády nedokáží ovlivňovat běh věcí, zaměří se na dojem a snaží se podepřít image bývalé prosperity a moci ještě dlouho po té, co jejich podstata už vyprchala.

Takže už není třeba spekulovat o tom, jakou budoucnost průmyslovému světu přinese konec věku levné a hojné energie. Náš balíček už byl doručen, a hospodářský rigor mortis a politický zkrat, které svírají tuto i řadu jiných zemí, jsou, v závislosti na vaší volbě metafory, součástí balíčku nebo jeho balení, roztahané po zemi jako spousta bublinkových obalů. Teď, když už je budoucnost tady, musejí abstraktní úvahy a snění o tom, co by, kdyby, ustoupit misi s cílem pochopit, co se vlastně děje, a vypracovat strategie zvládání dlouhého klesání, na němž už jsme.

Tady se opět ona rozptýlená fakta a čísla zmíněná v začátku tohoto článku stávají lepšími průvodci než sebevíc uklidňujících ujištění. Na fakta, která mám právě na mysli, upozornil svou zajímavou úvahou ekologický ekonom Herman Daly.

Na temné obloze dnešní ekonomie je Daly jednou z mála opravdu jasných hvězd. Daly, bývalý představitel Světové banky stejně jako kovaný akademik, si získal pověst jednoho z mála ekonomických myslitelů, kteří se postavili dogmatu stálého růstu a silně argumentují ve prospěch rovnovážného ekonomického systému jako jediného systému, který může udržitelně funglovat na konečné planetě. Výše zmíněný článek, jehož rozšířená verze má být, myslím, publikována v časopise Ecological Economics, pokrývá poměrně hodně látky, ale detail, který tu chci využít jako východisko nemilého pohledu na omezení, která nás v budoucnu čekají, se objevuje v prvních několika odstavcích.

Během svého ekonomického studia byl Daly učen, stejně jako většina dnešních adeptů ekonomie, že nejběžnější překážkou rozvoje tzv. “rozvojových” zemí (tj. neprůmyslových, které nikdy nevyspějí) je nedostatečný kapitál. Jeho zkušenosti ze Světové banky ho ale naučily, že to je takřka univerzálně nesprávné. Světová banka může půjčit veliký kapitál; problémem je nedostatek “obchodovatelných projektů,” tj. projektů, jež by při financování půjčkou od Světové banky měly návratnost tak deset procent ročně, jak by bylo třeba, aby se splácela půjčka a zároveň aby se přispělo k akumulaci kapitálu v dané zemi.

Chce to vyznat se v ekonomické literatuře posIedního půl tuctu desetiletí, aby člověk pochopil, jak ostře Dalyho zkušenost kontratuje se současným konvenčním myšlením. Teorie ekonomického rozvoje vesměs předpokládají, že každá neprůmyslová země bude přirozeně sledovat stejnou křivku rozvoje, po jaké šly v minulosti dnešní průmyslové země: že bude stavět továrny, zaměstnávat dělníky, poskytovat služby a při tom že bude generovat i stejně hojný zisk. Ten právě udělal z industrializace Británie, Ameriky a dalších zemí samoudržující se proces. Británie, Amerika i další země, které se dokázaly industrializovat, tak samozřejmě činily za hradbou ochranných cel a dravé obchodní politiky, jež chránily domácí průmysl před konkurencí; detail, o kterém se literatura prakticky nezmiňuje a který Světová banka ve svém krátkozrakém nadšení volným obchodem přehlíží. A ještě něco...

Alf Hornborg v The Power of the Machine (Moc stroje) břitce poukazuje na to, že průmyslová ekonomika je prostředkem hromadění bohatství nejméně tak, jako je prostředkem jeho tvorby. V počátcích průmyslové revoluce byly statisíce samostatných přadláků a tkalců, kteří byli páteří britského textilního průmyslu, vytlačeny fabrikami Střední Anglie, a příjmy dříve rozptýlené mezi výše zmíněné šly pouze k několika vlastníkům a investorům továren; jen zlomek zbyl na tovární dělníky, kteří za žebrácké mzdy obsluhovali nové stroje. Tento vzorec se šířil v kontinentálním rozsahu, jak byli přadláci a tkalci obíráni o práci ohromným britským vývozem textilu, a peníze, které mohly zůstat v oběhu v zemích celého světa, se místo toho stahovaly do kapes anglických velmožů.

Takový je vzorec, který žene industrialismus napříš historií: od Británie 18. století po Japonsko po 2. světové válce mohla skupina zámožných mužů v zemi s technologickým náskokem a levnou pracovní silou stavět továrny, vyvážet produkci, naklánět světovou ekonomiku k vlastnímu prospěchu a realizovat nesmírné zisky. Řečí Dalyho eseje, v tomto kontextu byl průmyslový rozvoj obchodovatelným projektem  schopným přinášet mnohem víc než desetiprocentní návratnost. Co se ale poslední dobou z úvah o průmyslovém rozvoji ztrácí je, že aby se tak stalo, musely být splněny nejméně dvě podmínky. První z nich, jak padlo výše, jsou přesně ty ochranářské obchodní politiky, které Světová banka a současný ekonomický konsensus tak nerady připouštějí, byť jen zmínkou.

Ta druhá je ovšem daleko blíže k srdci našich nynějších nesnází. Průmyslová ekonomika, jak se vyvíjela od 18. století, zcela závisí na schopnosti nahradit poměrně drahou lidskou práci levnou energií z fosilních paliv. Výše zmíněné továrny Střední Anglie dokázaly zničit živobytí stovek tisíc nezávislých přadláků a tkalců, protože bylo daleko levnější postavit spřádací stroj nebo mechanický stav a pohánět je uhlím než platit zručné řemeslníky, kteří tu práci dělali dříve. Jinak řečeno, v ekonomickém názvosoloví je industrializace systémem arbitráží.

Ti z mých čtenářů, kteří nevládnou ekonomickým žargonem, si zasluhují krátkou definici posledního pojmu. Arbitráž je umění vytěžit zisk z rozdílných cen stejného zboží na dvou či více trzích. Carry trade, jeden ze základů globálního ekonomického systému, který se v roce 2008 rozpadl, byl typickým příkladem arbitráže. Při carry trade si finančníci půjčovali peníze v Japonsku, kde je dostávali za úrokovou sazbu jednoho až dvou procent za rok, a pak je za vyšší úrokovou sazbu půjčili jinde ve světě. Rozdíl mezi zaplacenými úroky a inkasovanými úroky představoval čistý zisk.

Co odlišuje industrialismus od jiných arbitrážních schémat je, že využívá cenového rozdílu mezi různými formami energie. Koncentrovaná tepelná energie ve formě spalování fosilních paliv byla levná; mechanická energie ve formě komplexních pohybů vykonávaných rukama přadláků a tkalců byla drahá. Parní motor a stroje, které poháněl, např. spřádací stroj a mechanický stav, měnily koncetrované teplo v mechanickou energii a otevřely dveře snad nejziskovější arbitrážní operaci všech dob. Obrovské zisky generované tímto schématem poskytly vstupní kapitál pro další kola industrializace, a tak umožnily ohromnou ekonomickou transformaci průmyslového věku.

Tato arbitráž ovšem, jako všechna arbitrážní schémata, závisela na rozdílu cen mezi dotyčnými trhy. V případě industrialismu byl rozdíl cen nutně přechodný, protože nízká cena koncentrovaného tepla byla jen odrazem existence ohromných nevyčerpaných zásob fosilních paliv, jichž mohli lidé snadno dosáhnout. Ze zřejmých důvodů byly nejpřístupnější zásoby těženy jako první, proto, jak čas běžel, výrobní naklady na fosilní paliva, nemluvě o řadě ostatních surovin potřebných pro průmyslové projekty, a tedy i pro pokračování arbitráže, rostly; nejdřív pomalu, a dramatičtěji zhruba v posledním desetiletí.

Mám podezření, že nedostatek obchodovatelných projektů v neprůmyslových zemích zaznamenaný Hermanem Dalym je raným příznakem tohoto procesu. Jelikož byly neprůmyslové země v 90. letech tlačeny (v případě nutnosti s pistolí u hlavy) k tehdy modernímu dogmatu volného obchodu, první podmínka úspěšné industrializace – chráněný domácí trh, kde by byl nový průmysl zaštítěn před konkurencí – nebyla dosažitelná. Zároveň systémová nerovnováha mezi bohatými a chudými zeměmi, sama částečně způsobená průmyslovým systémem bohatých zemí, které odčerpaly bohatství z chudých zemí do rohových kanceláří na Wall Street i jinam, způsobila, že lidská práce zkrátka nebyla o tolik dražší než energie z fosilních paliv.

To koneckonců živilo kult “globalizace” 90. let: další kolo arbitráže, v něž byly obrovské zisky urvány na rozdílu v ceně práce v průmyslových a neprůmyslových zemích. Zdá se, že velmi málo lidí postřehlo, že globalizace obsahovala také radikální zvrat směřování k větší automatizaci, tj. používání energie z fosilních paliv k nahrazení lidské práce. Když se cena za najímání dělníků do manufaktur dostala pod úroveň ceny za stejné množství výrobní kapacity v mechanické formě, arbitráž se posunula opačným směrem; jedině výrazné rozdíly v mzdových nákladech Třetího světa a průmyslových zemí a ohromné množství levného transportního paliva umožnily pokračování arbitráží.

Ovšem v tomto bodě se tentýž nedostatek obchodovbatelných projektů vrací hřadovat domů. Série marnotratných tiskařských operací FEDu (eufemismus dne: “kvantitativní uvolňování”) zaplavila bankovní sektor ve Spojených státech ohromnými sumami levných peněz ve snaze vynahradit stejně ohromné ztráty, které bankovní sektor utrpěl v důsledku realitní bubliny z let 2005 – 2008. Vědátoři alespoň zpočátku tvrdili, že výsledkem bude záplava nových půjček, které vyvedou ekonomiku z útlumu, ale nic takového se nestalo. Je řada důvodů, proč se tak nestalo, ale tím hlavním je prostě to, že v průmyslovém světě teď zkrátka není dost podnikatelských záměrů, které by dokázaly vydělat dost peněz na splacení půjček.

Mezi tím málem odvětví, která slibují slušný výnos, jsou ta, která se zaměřují na dobývání fosilních paliv, a tak mají společnosti na těžbu ropy a plynu v břidlicových ložiscích - nejnovější hit v oblasti fosilních paliv – tolik kapitálu, že nevědí, co s ním. Výsledky jsou kontroverzní, např. olejářská boomtowns v Severní Dakotě a projekty hydraulické injektáže v různých koutech Severovýchodu. V jiných oblastech americké ekonomiky jsou však dobré investice stále vzácnější. Už po desítky let jsou zisky z výroby zboží zastíněny výnosy finančního odvětví – stojí za zapamatování, že už před krachem v r. 2008 měla firma General Motors mnohem větší zisk ze svých finančních pák než z výroby automobilů – a tato přeměna ekonomiky se nejspíš blíží k svému logickému konci, k bodu, kdy už se v průmyslové ekonomice nevyplatí vůbec nic vyrábět.

Dospěl jsem k podezření, že toto se ukáže jako jedna z nejzásadnějších nevýhod příchodu ropného zlomu. Pokud, jak jsem nastínil, byla průmyslová ekonomika v podstatě arbitrážním schématem profitujícím z rozdílu cen mezi energií z fosilních paliv a energií z lidské pracovní síly, pak stoupající naklady na fosilní paliva a další vstupy potřebné pro chod průmyslové ekonomiky budou dříve či později kolidovat s klesající cenou práce ve zbídačené a přelidněné společnosti. Jak se k tomu bodu blížíme, tak se mi zdá, že snad rozpad celého konceptu industrializace je na dohled, neboť vysychají zisky, které mu dávaly smysl. Pokud je toto nevyřčeným podtextem rozšiřující se spirály ekonomických dysfunkcí, jež svírá dnešní průmyslový svět, pak to, co jsme zatím z ropného zlomu viděli, může být úvodem řady bolestných ekonomických změn, které nechají jen málo životů nedotčených.