Budoucnost nedokáže zaplatit své účty

31. 01. 2012 6:01:58
Rád bych se rozepsal o některých bodech z minulého příspěvku, protože pojednávají o těch faktorech naší situace, které působí velmi skrytě. Jednou z věcí, kvůli nimž je vnímání nesnází průmyslové společnosti pro většinu lidí obtížné, je skutečnost, že její efekty jsou vetkány hluboko ve vzorcích každodenního života. Např. v posledním desetiletí se cena ropy více než ztrojnásobila; světová ekonomika za závojem spekulativních vzestupů a pádů v posledním desetiletí doklopýtala do hlubší recese. Výzkumníci v oblasti ropného zlomu už léta poukazují na to, že první trend vyvolá ten druhý, ale i dlouho po té, co jim události daly za pravdu, většině lidí souvislost stále uniká.

Abychom byli spravedliví, při způsobu, jakým většina lidí a téměř všichni ekonomové uvažují o ekonomii, je obtížné se této slepotě k zjevnému vyhnout. Dnes je běžné považovat oběh peněz (terciární ekonomiku, abych použil pojem z mé knihy Bohatství přírody - The Wealth of Nature) za to jediné, na čem záleží, a trvat na tom, že dokud bude dost peněz, cykly přírody a produkce zboží a služeb (primární a sekundární ekonomika) se budou muset chovat tak, jak po nich chceme. Proto třeba slyšíme ekonomy říkat, že prudce rostoucí cena ropy je pro ekonomiku dobrá; koneckonců všechny ty peníze utracené za nákup ropy budou zase utraceny za jiné věci, ne?

Zcela samozřejmě pomíjejí fakt, že cena ropy stoupá hlavně proto, že je stále obtížnější ji těžit, jak vyčerpáváme snadno přístupné zdroje, a tak sice rostou náklady na produkci ropy, ale nikoli vyprodukované množství ropy. Jak stoupá podíl produkční kapacity průmyslové civilizace, který musí směřovat do těžby ropy a udržení její úrovně, tak klesá podíl této kapacity, který může být využit k čemukoli jinému. Všimněte si ale, že tento odklon není zcela zjevný; děje se to po jedné transakci, napříč celou ekonomikou, jak se pracovní síly, suroviny, kapitál a tisíc dalších věcí přesouvají do produkce ropy místo jiných sektorů ekonomiky.

Máme-li si začít ujasňovat povahu probíhajícího procesu, myslím, že dobrým začátkem je poutavý článek zeleného ekonoma Hermana Dalyho, který jsem citoval minulý týden, o tom, jak Světová banka při sledování globálního růstu prostřednictvím uctívání ekonomických dogmat narazila na nedostatek “návratných projektů” – česky takových ekonomických projektů, které by ročně vynesly přibližně deset procent, aby pokryly nezbytné splátky a ještě tvořily zisk. Podle Dalyho vyprávění se Světová banka tento nedostatek snažila nahradit snížením svých standardů a naléváním peněz do projektů, které by jako “návratné” obstály jen v imaginárním světě, kde se jako dobrá investice počítá i zboží z Pets.com a cenné papíry zajištěné nekvalitními hypotékami.

Teď bych ale chtěl zdůraznit, že nedostatek návratných projektů je už nějakou dobu problémem i v zemích, které normálně k třetímu světu neřadíme. Příkladem budiž město Cumberland z Pásu rzi, kde žiju. Do roku 1974 to bylo významné průmyslové centrum s dvěma velkými pivovary, továrnou na pneumatiky, textilkou a několika menšími závody. Jenže 1974 byl rokem, kdy Ameriku zasáhly důsledky prvního setkání s ropným zlomem, a Cumberland byl jedním ze zasažených. Kombinace rostoucích cen surovin, propadu prodeje a zahraniční konkurence uzavřela všechny továrny ve městě; žádná už nikdy znovu neotevřela. Cumberland, stejně jako zbytek Pásu rzi, měl náhle nedostatek návratných projektů. Nebyl to úplný nedostatek – např. několik hypermarketů získalo stavební úvěry v rámci maloobchodního boomu 90. let – ale ani nízké ceny realit, příznivá daňová politka, nízká cena práce a dvě vysoké školy v okolí, jež zajišťovaly výcvik pracovní síly na státní náklady, nedokázaly do regionu znovu přivábit dělnická pracovní místa.

Ta samá zkušenost se teď opakuje po celé Americe a ve značné části průmyslového světa. Problémem není nedostatek kapitálu – po dvou kolech kvantitativního uvolňování a s tichou dohodou bankovních regulátorů, že se nebudou moc vyptávat na skutečnou hodnotu cenných papírů, které banky vlastní, je volných peněz k půjčování spousta - ale půjčky se nekonají, a důvod, který udává banka za bankou je, že skoro nikdo, kdo si chce půjčit peníze, nemá důvěryhodný plán, jak je splatit. Toto tvrzení bylo komentátory rozhořčeně odmítnuto, ale já mám dojem, že je spíš pravdivé než nepravdivé. Nakonec, to je přesně to, co se přihodilo Cumberlandu; ve změněných ekonomických podmínkách po roce 1974 by továrna zde postavená nevydělala dost peněz na splácení půjček, které by byly potřeba na její vybudování, a tak se nepůjčovalo. Tohle se zdá být čím dál skutečnější v celém průmyslovém světě.
Všechno se to dá popsat v pojmech, které jsem použil v Bohatství přírody, jako zvětšující se neshoda mezi terciární ekonomikou peněz a sekundární ekonomikou zboží a služeb – nebo ještě jednodušeji jako příliv papírového bohatství a odliv skutečné hodnoty. Dospěl jsem ale k myšlence, že je ještě jiný možný úhel pohledu: ten, který se otevírá při poledu z perspektivy, kterou jsem tu rozebíral v několika minulých týdnech.

Odstupme na chvíli od hry s papírky, kterým říkáme “peníze,” a podívejme se na ekonomiku z termodynamické perspektivy jako na systém produkce zboží a služeb pomocí aplikce energie na příslušné suroviny. Před příchodem průmyslové revoluce největší podíl energie v lidském ekonomickém systému procházel ze slunce do plodin a z nich do lidských a zvířecích svalů, které vyráběly a distribuovaly zboží a služby. Průmyslová revoluce tu rovnici změnila, když přidala k ročnímu příjmu z fotosyntézy proud hojné a levné energie z fosilních paliv. Jen malý zlomek pracovní síly a dalších zdrojů musel být odkloněn od produkce potravin, aby ta záplava energie mohla proudit do ekonomiky, a jen malý zlomek fosilních paliv musel směřovat zpět do těžebních procesů; ostatní pracovní síla, další zdroje a všechna ta přidaná energie z fosilních paliv mohla proudit do zbytku ekonomiky, do produkce zboží a služeb v neslýchaném množství.

Fyzik Ilja Prigogine pomocí složitých rovnic ukázal, že přítok energie do systému zvyšuje složitost daného systému. Pokud je pro toto tvrzení třeba dalšího důkazu, poskytuje ho historie průmyslových ekonomik ve světě. Tři staletí následující po vyvinutí prvních funkčních parních strojů byla svědky ohromného růstu ekonomické komplexity, měřeno tvorbou nových kategorií zaměstnání, až do úrovně nepředstavitelně vyšší, než jaké dosáhla kterákoli minulá civilizace. Studnice bohatství vzniklá přidáním energie z fosilních paliv k ročnímu přídělu ze Slunce se rozlila mezi průmyslové ekonomiky, a cesty a způsoby, jimiž peníze tryskaly z kapes uhlobaronů a ropných magnátů, se rychle institucionalizovaly.

Komplexita vlád, podniků i společností nabobtnala a vytvořila místo pro celé ekosystémy kancelářské zvěře, aby plnila úkoly, jež ředitelé a magnáti devatenáctého století vykonávali se zlomečkem personálu; vytíženost poslechla Parkinsonův zákon (“Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času”) a bylo jednodušší na plnění úkolů přibrat více zaměstnanců než přimět stávající zaměstnance, aby je plnili sami. Ve většině průmyslových společností je výsledkem ekonomika, kde jen malá část pracovní síly má přímo co dělat s produkcí zboží a služeb, zatímco ostatní jsou zaměstnáni správou bující sociální a ekonomické mašinérie, která vznikla, aby organizovala, financovala, spravovala, personálně zajišťovala, uváděla na trh, propagovala, prodávala, analyzovala, danila, regulovala, dozorovala, chválila a kritizovala produkci zboží a služeb.

Co se zřejmě vytratilo z mysli je, že celá tato ohromná nadstavba spočívá na stejných základech jako každá jiná ekonomika, tj. na užívání energie k přeměně surovin ve zboží a služby. Přesněji řečeno závisí na jisté hladině přebytku, který lze tímto způsobem vytvořit, a ten zase závisí na možnosti vložit do ekonomického systému spoustu energie z fosilních paliv, aniž by bylo potřeba vyčlenit moc velkou část pracovní síly, surovinové základny a dodávky energie na těžbu fosilních paliv. Jisté ponětí o rozdílu způsobeném fosilními palivy lze získat porovnáním ekonomik průmyslového věku se společnostmi, které byly podle všech ostatních standardů blízko vrcholu společenské komplexity, např. Japonsko za éry Tokugawa nebo renesanční Itálie. Městské, vzdělané vysoce kulturní, každá z těch společností měla zdroje na podporu mimořádné umělecké, literární a intelektuální tvořivosti. A přece to dokázaly s ekonomikami daleko jednoduššími než cokoli, co najdete v moderní průmyslové společnoti.

Rozdělení pracovní síly podle ekonomických rolí je dobrým měřítkem rozdílu. V obou společnostech byla největším ekonomickým sektorem, zaměstnávajícím kolem padesáti procent dospělé populace (téměř všechny dospělé ženy a většinu starších lidí obou pohlaví), ekonomika domácností; dobře polovina celkové ekonomické hodnoty produkované každou z těch společností pocházela z kuchyňských zahrádek, vřeten, stavů a jiného ekonomického zázemí v domácnostech. Dalších zhruba třicet procent populace v každé společnosti, včetně většiny dospělých mužů, pracovalo na plný úvazek v zemědělství nebo jinak v produkci potravin; možná deset procent dospělé populace byli řemeslníci a zbývajících deset procent zahrnovalo duchovní, vojáky, umělce, šlechtu a kupce, kteří se živili kupováním a prodejem zboží vyrobeného ostatními.

Omezený rozsah kategorií zavedených v daných společnostech nebyl důsledkem nedostatečné chytrosti. Kdyby italský despota nebo šógun Tokugawa rozhodl, že potřebuje tým personalistů, image konzultantů, specialistů na strategický marketing a zbytek pracovních uskupení moderního firemního života, měl by smůlu; a kdyby to přeci jen zkusil, ztratil by práci – zdroje potřebné na výuku a zaměstnání ekvivalentu moderního osazenstva kanceláří by musely být odňaty naléhavějším potřebám, jako třeba výcviku a zaměstnání dostatečného počtu kondotiérů nebo samurajů, což v té době nebyla tak úplně průchodná strategie. Proto také italští despotové i šógunové období Tokugawa vystačili s poměrně malým štábem úředníků, písařů, podřízených feudálů a možná s astrologem; to si jejich ekonomický systém mohl dovolit.

Právě tak ctižádostivý řemeslník nebo kupec čelil řadě výzev, pokud chtěl své podnikání rozšířit za poměrně úzké meze. V několika případech však kombinace štěstí, technických dovedností a vhodné dopravy umožnila jednomu regionu zaujmout vedoucí pozici na specifickém exportním trhu, slušně na tom vydělat a vystavět působivou infrastrukturu; např. zlatý věk Řecka byl placen ziskem z vývozu řeckého vína a olivového oleje a obchod vlnou přinesl podobné výsady pozdně středověkých Flandrům. Jenže daleko častěji musely být místní potřeby pokrývány z místních zdrojů, protože zkrátka neexistoval takový nadbytek energie, jaký by byl býval nezbytný na zajištění dálkového obchodu ve větším měřítku, a nebo byl nepostradatelný jinde. Takže institucionální uspořádání ekonomického života před průmyslovou revolucí bylo šito na míru světu poměrně vzácné energie, kde většina lidí pracovala v domácnosti nebo v zemědělství, zatímco dnešní institucionální uspořádání je šito na míru světu, který se topí v hojnosti levné energie.

Ta poslední věta pak definuje současnou krizi, protože náš svět se už netopí v hojnosti levné energie. Jistě, pořád máme daleko více energie než renesanční Itálie nebo Japonsko éry Tokugawa, ale přebytek na hlavu už není, co býval, a rostoucí podíl toho, co máme navíc, musí pokrývat nárůst přímých i nepřímých energetických nákladů na produkci energie. Institucionální uspořádání zatím zůstává pevně na svém, a není volitelné; zkuste někdy začít podnikat bez jednání s bankami, realitkami, živnostenským a finančním úřadem atd. a rychle zjistíte, jak nevolitelné tohle uspořádání je.

Rodíl mezi ekonomikou, kterou máme, a ekonomikou, jakou si můžeme dovolit, má řadu důsledků, a jedním z nejzávažnějších je přesně ten problém, který jsem nastínil výše: napříč průmyslovým světem najdeme velmi málo návratných projektů, přestože tu jsou miliony lidí, kteří potřebují práci a kteří by si moc rádi kupovali výrobky, kdyby jen dostali šanci si na ně vydělat peníze. Naše ekonomika je zatížena neproduktivní nadstavbou, kterou už nedokáže déle podporovat. Globalizační trend 90. let 20. století, který těžil z rozdílů mzdových nákladů mezi manufakturami Třetího světa a továrnami průmyslových zemí, byl ve výsledku pokusem vyhnout se z toho plynoucím potížím shozením pracujících tříd průmyslového světa ze skály; fungovalo to jen asi deset let. Jak se často stává v letech úpadku civilizace, krátkodobá záplata byla použita jako dlouhodobé řešení a krátké polevení příznaků umožnilo hlubší krizi dále se zhoršovat.

V dlouhodobém výhledu se tato neshoda vyřeší sama; jakmile rozklad průmyslové ekonomiky dojde dost daleko, nadstavba se rozpadne a zanechá mnoho personalistů, image konzultantů, marketingových specialistů apod. se stejnou šancí najít práci v oboru, jakou by měli v Ósace v 17. století nebo v Miláně ve 14. století. V krátkém a středním období se však skoro jistě bude projevovat tak, jako už několik desítek let: firmy stále častěji nebudou schopné vydělat tolik, aby pokryly počáteční náklady nebo se udržely na trhu.

Samozřejmě se najdou výjimky. Mluvíme o posunu, který se bude jako doposud projevovat posouváním statistických průměrů; pozadí běžných ekonomických výkyvů jen ještě více ztíží odlišení signálu od ruchu. Některé podniky vydělávají jmění i v těžkých časech; těžké časy se od časů rozkvětu odlišují tím, že jmění je méně a šance na jeho zisk se čím dál víc blíží pravděpodobnosti odchodu z kasina s šesticiferným jackpotem v kapse.

Zdá se, že tohle všechno má dva důsledky klíčové pro formování naší budoucnosti. Tím prvním je, že ti z mých čtenářů, jejichž plány pro budoucnost závisejí na udržení zaměstnání, budou mít nejspíš hodně co dělat, aby udrželi pluh v brázdě. Současný posun v ekonomice víc než pravděpodobně vtlačí současný způsob ekonomického života mezi dva kameny: jak bude těžší najít a udržet zaměstnání a vydělat si na slušné živobytí, budou podniky krachovat, snižovat kvalitu svých výrobků nebo obojí, a tak bude těžší směnit příjem z běžného zaměstnání za zboží a služby, které za to stojí. Jedno z hlavních témat, která jsem tu nějaký čas probíral - potřeba přesunout alespoň jednoho člena rodiny ze zaměstnání do domácího hospodářství - je částečně reakcí na tuto situaci; co si sami vyprodukujete pro vlastní spotřebu, to není zatíženo podílem nákladů na ekonomickou nadstavbu. Mimo to, úpadek oficiální ekonomiky je, jako vždy, doprovázen růstem alternativních ekonomických sítí, které umožňují směnu zboží a služeb mimo běžné cesty. Může nějakou dobu trvat, než tyto sítě zesílí natolik, aby udržely víc než jen několik lidí, ale podílet se na směnách jejich prostředictvím už v jejich počátcích se může vyplatit.

Druhý důsledek se také vztahuje k hlavnímu tématu tohoto blogu, byť ve větším měřítku. Dovedeme si jistě představit různá ekonomická uspořádání, ale to, které teď máme, je ve svých možnostech striktně vázáno ziskovostí: Dalyho terminologií, projekt musí být návratný, jinak vůbec nebude. To se může ukázat jako omezení daleko nebezpečnější, než si teď kdokoli uvědomuje. Nakonec, existuje nespočet plánů na velkolepé projekty, které reagují na konec věku hojnosti levné energie; každý z nich by však vyžadoval velkou investici kapitálu, práce, surovin a dalších zdrojů; a v současných podmínkách se žádný z nich nerozběhne, pokud někdo nebude moct počítat s tím, že mu jejich realizace přinese zisk. Ovšem v současných podmínkách je také pravděpodobné, že žádný z nich nebude natolik ziskový, aby získal úvěr na stavbu nebo na pokrytí počátečních nákladů po postavení.

Slušnou předzvěst už jsme viděli před pár lety v etanolové bublině, kdy firmy v Kukuřičném pásu USA horečně stavěly výrobny etanolu. I přes vládní dotace a garantovaný odběr řada z nich zbankrotovala a jsou zavřené. Je veřejným tajemstvím, že mnoho projektů z oblasti větrné a sluneční energie vydělává jenom díky vládním dotacím. Grandiózní plány na přeměnu velkých oblastí Nevady ve farmy na bionaftu z řas či obrovská pole solárních panelů jsou pravděpodobně obětí stejného pravidla – a výše dotace pro tyto případy by byla likvidační. Ve starších příspěvcích jsem popsal i jiné důvody, proč se takové projekty nebudou realizovat; pokud je ale vzorec, který jsem načrtnul, k něčemu, pak budoucnost, jak si ji tyto projekty představují, nepřijde, protože nebude schopná zaplatit své účty.

Autor: John Michael Greer | úterý 31.1.2012 6:01 | karma článku: 15.25 | přečteno: 1173x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ekonomika

Tomáš Flaška

Někdo tady lže

Prezident Pavel svolal schůzku opozice a koalice ohledně důchodové reformy. Záslužný čin. Nepamatuji, že by některý z jeho dvou předchůdců zkusil něco podobného. A o tom má prezidentská funkce být.

29.3.2024 v 9:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 7 | Diskuse

Ladislav Jílek

Něco k huti Liberty

My starší ji známe pod jménem Nová huť Klementa Gottwalda. Ti ještě starší ji znali pod jménem Jižní závod, který jí dali Němci, kteří ji začali stavět během 2SV.

25.3.2024 v 16:35 | Karma článku: 22.66 | Přečteno: 598 | Diskuse

Milan Smutný

Nesnesitelně drahá láce solárních a větrných zdrojů

Daňoví poplatníci v Německu se vztekají: v rozporu s vládní ideologií zjišťují, že zelená tranzice levnými zdroji ze slunce a větru se nejen nekoná, ale devastuje ekonomiku, soukromé i veřejné rozpočty a vede k politickému chaosu.

25.3.2024 v 11:31 | Karma článku: 35.83 | Přečteno: 909 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Co se to děje s úroky?!

Už tento týden bude znovu Česká národní banka rozhodovat o nastavení jejích úrokových sazeb. A ekonomové ve svých reportech skoro o ničem jiném nemluví.

20.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 34.95 | Přečteno: 1583 | Diskuse

Karel Trčálek

Čelíme statistickému zkreslení paní Šichtařové!!!

Počet lidí, kteří jsou přesvědčení, že je paní Šichtařová ekonomka, v roce 2023 stoupl o 173 000 na 4,224 milionu lidí. Vyplývá to ze statistik paní Šichtařové...

18.3.2024 v 8:43 | Karma článku: 19.36 | Přečteno: 498 | Diskuse
Počet článků 20 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 877
John Michael Greer je Hlavním Arcidruidem Starobylého Řádu Druidů v Americe a je autorem více než dvaceti knih s širokým záběrem témat. Žije v Cumberlandu (Maryland) s manželkou Sarou. Články překládají Marta Kvapilová a Petr Talaš.

Seznam rubrik

více

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...