Čekání na Velkou Dýni

S příchodem nového roku se v blogosféře ropného zlomu tu a tam objevují předpovědi toho, co se v následujících dvanácti měsících přihodí (neopomenutelná součást tohoto období), tak spolehlivé jako rampouchy visící ze střechy za oknem mé pracovny. Jako ty rampouchy lákají pohledy, a právě tak jako ty rampouchy je u mnoha z nich zaručené, že v některém z nadcházejících měsíců padnou a roztříští se.

Je to tím pozoruhodnější, že komunita ropného zlomu byla poměrně přesná, pokud jde o všeobecnou představu o budoucnosti. Jen si vzpomeňte, před pěti, deseti lety nikdo jiný nepředpovídal cenu ropy držící se nad 100 USD za barel a globální zpomalení ekonomiky, které se stalo pevným znakem současné scény; blogeři ropného zlomu to trefili. Zdravá skepse vůči jakékoli momentální spekulativní bublině (technologická v době, kdy se blogosféra ropného zlomu rozjížděla, realitní před náběhem ke krachu v roce 2008 a teď břidlicový plyn a břidlicová ropa) je dalším běžným rysem v dějinách komunity píšící o ropném zlomu, dokonce i v době, kdy skoro všichni ostatní obdivovali bublinu dne jako závan budoucnosti.

Tak proč tedy všechny ty roční předpovědi, které selhávají, a zejména – proč ty stejné předpovědi, které selhaly už řadu let za sebou? Proč na příklad ta neoblomná každoroční vlna prohlášení, že tento rok už konečně přijde ten náhlý a úplný ekonomický kolaps? Ta už tu byla kolikrát, a často od stejných blogerů, a skutečnost, že každý rok prošel, aniž by se něco takového stalo, jaksi nedokáže další rok ovlivnit sebevědomé tvrzení, že tentokrát už opravdu vlci přijdou a sežerou všechny ovečky. Bylo by to vážně legrační, jenže poukazování na dlouhou šňůru nenaplněných předpovědí se stalo oblíbeným řečnickým trikem ve výbavě těch, ať bláznů nebo ekonomů, abych tak použil taxanomii Kennetha Bouldinga, kdo si chtějí stát za možností neomezeného růstu na konečné planetě.

Je ovšem spravdlivé přiznat, že na druhé straně linie je nejméně zrovna tolik předpovědí, jež jsou letos také recyklovány po stejném množství neúspěchů. Naděje (nebo spíš povrchní optimismus privilegovaných, jenž se v současné kultuře příliš rád maskuje za naději, jak jsem psal minulý týden) stále pramení v myslích mnoha blogerů, kteří očekávají nové zářivé technologické triky, jež zvrátí termodynamické zákony a dají nám světlou budoucnost zrovna jako z Jetsonových. Aby bylo jasno, technologický spasitel dne se mění ještě rychleji než bublina dne: měli jsme tu etanol, obří větrné turbíny a teď břidlicový plyn vychvalovaný coby objev, jenž zcela mění hru. Ovšem ani etanol, ani větrné turbíny toho moc nezměnily, a až v této kategorii skončí i břidlicový plyn (a on tam skončí), už tu bude nový kandidát.

Když na to přijde, ti, kdo hájí myšlenku, že ropa nemůže dojít, když ji tolik moc chceme, mají právě tak pochybný záznam, ne-li horší. Několikrát jsem své čtenáře upozorňoval na předpověď Daniela Yergina z roku 2004, že nově objevené zásoby udrží cenu ropy (crude oil) na úrovni 38 USD za barel; není zdaleka jediným vědcem, který činí takto absurdní prohlášení, a přesto mu média stále podlézají. Obecněji: všimli jste si, že každých pár let slýcháme nová hlášení o nových objevech nových obrovských nalezišť ropy, která vyřeší energetické problémy světa? Objevují se se strojovou, nebo v dnešní době spíš bublinovou pravidelností; když pak humbuk ustoupí obchodu, výsledky jsou spíše skromné, pokud vůbec nějaké. Nic z toho však misionáře víry v neomezené zásoby ropy nebrzdí.

Celé to nepříjemně připomíná Linuse, postavičku z Peanuts, a jeho neochvějnou víru, že všem předchozím nezdarům navzdory, letos už Velká Dýně na Halloween určitě přijde a přinese všem sladkosti. Když se tak ohlížím na posledních asi dvanáct let, vidím v probíraných předpovědích prvek, který Linusova osamělá vigilie v dýňovém záhonu postrádá. Jsem to jen já, nebo si i moji čtenáři v posledním kole všimli vzrůstajícího zoufalství v celé řadě známých předpovědí?

Na straně kornukopiánů je určitě těžké ten tón přeslechnout. Jedním z měřítek je rozsah, v jakém se poslední dobou dostávají do médií markantní úniky informací na téma produkce energie v USA. Příkladem, který mám zrovna na mysli, budiž prohlášení, že Spojené státy se staly čistým vývozcem ropy, které v uplynulých několika měsících recyklovala celá řada odborníků považovaných za seriózní. Jak už to bývá, je to – ehm, buďme zdvořilí a nazvěme to nepřesností; méně slušné, za to mnohem přesnější označení by bylo “nepokrytá lež.” Spojené státy loni dovezly zhruba dvě třetiny surové ropy, kterou spotřebovaly, a vyvezly jí jen velmi málo. Sledujte ale poznámky pod čarou, vedou zajímavými směry.

Ve skutečnosti se v posledních letech stalo to, že se Spojené státy staly čistým vývozcem rafinovaných ropných produktů. Dříve Spojené státy řadu let importovaly moře surové ropy pro domácí rafinerie a spolu s ním určité množství ropných produktů, jež byly rafinovány v zahraničí, a zároveň vyvážely menší množství produktů z vlastních rafinerií. Když ale zemi sevřela současná krize, spotřeba benzínu a jiných ropných produktů poklesla o více než deset procent; jak se domácí trh zmenšuje, zajišťují si americké rafinerie zisk prodejem svých výrobků v zahraničí. V souhrnu ten posun není moc velký; a vzhledem k tomu, že za ním stojí postupující smršťování americké ekonomiky, měl by být považován za varování spíš než za důvod k pošetilým prohlášením.

Všemi těmi všelikými pošetilými dezinformacemi a předpověďmi, o kterých tu píšu, se jako červená nit táhne společný jmenovatel, jejž stojí za to sledovat. Všechno, ať už tvrzení, že krach je nevyhnutelný, nebo že technologický průlom je nevyhnutelný, nebo že bude nevyhnutelně nalezen nový bohatý zdroj fosilních paliv či cokoli jiného, všechno to jsou v podstatě tvrzení, že problematická situace, v níž se průmyslový svět právě nachází, nemůže pokračovat ve své současné podobě. Dovolil bych si místo toho neintuitivně říci, že může, a nejspíše také bude.

Co to znamená v praxi, to nejlépe posoudíme, když se v mysli přeneseme asi o rok zpátky, do prvních dní roku 2011. Rok, který právě skončil, byl těžký, viděli jsme politický neklid, ekonomickou krizi, nadprůměrné množství přírodních katastrof a také neodbytný (a v řadě případů přesný) pocit mnoha lidí, že život je čím dál těžší, a řešení nabízená politiky celkem nic neřeší. Překonali jsme každoroční smršť předpovědí o přelomových událostech toho či onoho druhu, a co se tedy stalo? Žádný přelom se nekonal. Namísto toho se každý ze jmenovaných problémů a něco zhoršil. Přišla další politická vřava. Ekonomické krize jsou jaksi častější a krušnější. Počet přírodních katastrof opět stoupl (vzpomínám si na 32 katastrof spojených s počasím, jež způsobily škody přes 1 mld. USD každá; to je nový rekord) a víra lidí v průmyslovém světě ve schopnost jejich vlád něco udělat dále poklesla.

To se stalo v roce 2011. Myslím, že až se ohlédneme na začátku roku 2013, nejspíše uvidíme, že v roce 2012 se stalo to samé: pomalé zhoršování napříč širokým spektrem trendů, občas přerušené lokálními krizemi a regionálními katastrofami. Vlastně bych rád předpověděl, že až se tedy ohlédneme, bude americký dolar i euro stále existovat a budou přijímány jako legální platidla, ačkoli eurozóna možná ztratí pár členských zemí, které se k ní hlavně nikdy neměly připojit; burzy za sebou budou mít další volatilní rok, ale stále budou obchodovat. Kdokoli tady v USA bude mít v roce 2012 dost smůly, aby vyhrál prezidentské volby, bude uprostřed běžného předávání úřadu; nový Kongres se bude chystat na další dva roky chaosu; čerpací stanice budou stále mít benzín na prodej a obchody budou plné zboží. A Američané budou léčit novoroční kocovinu a nebudou dodržovat svá novoroční předsevzetí – jako každý jiný rok.

Tím chci říct, že pokud slovem “změna” rozumíte výhradně dramatický zlom ve stávajícím schématu, jaký teď předpovídá tolik lidí, pak se toho opravdu moc nezmění. Z každého jiného úhlu pohledu se toho změní spousta. Oficiální americké statistiky bez pochyby ukáží snížení míry nezaměstnanosti (nemáte někdy pocit, že naše vláda po pádu Sovětského svazu najala všechny ty lidi, kteří tvořili jejich pošetilá propagandistická hesla? Já ano), ale skutečný počet lidí bez práce nejspíše vyšplhá na nový rekord; počet lidí ve vážných ekonomických problémech vystoupí o další pěkně velký stupeň vzhůru a veřejná zdravotnická zařízení možná uvidí první vlnu dětských nemocí způsobených podvýživou. Pokud budete trávit rok v jedné z těch méně šťastných oblastí, které bývají zasaženy čím dál nestabilnějším počasím, možná budete muset strávit týden či dva v nouzovém přístřeší, než ustoupí povodně nebo budou odklizeny trosky, a třeba si také všimnete, že se toho každý rok obnovuje méně a méně.

Pokud se nestane něco takového, nebo pokud se opravdu nevěnujete záležitostem, které se do večerních zpráv obvykle nedostanou, pak se v prvních dnech roku 2013 budete moci ohlédnout a pomyslet si, že vše stále šlape jako obvykle. Také byste měli pravdu, pokud byste postřehli plíživou změnu v tom, co znamená “jako obvykle.” Před zlomem ve světové produkci konvenční ropy v roce 2005 “jako obvykle” znamenalo vesměs pokračování ekonomického růstu. Od té doby to však znamená spíše pokračující ekonomický pokles.

A opakované předpovědi, že tato situace nemůže vydržet? Dospěl jsem k závěru, že to, co takové předpovědi motivuje a dává jim jejich současnou popularitu, je rostoucí stín obav, že situace může pokračovat – že problémy, které nyní tlačí průmyslový svět se zkrátka mohou zhoršovat, den za dnem, rok za rokem, po celá desetiletí bude sledovat stejnou postupnou křivku, po které průmyslový svět stoupal ve dnech růstu, jen nyní opačným směrem; sestoupí do bídy a relokalizace po přibližném ekvivalentu stupňovité dráhy, po které kdysi stoupal k prosperitě a globální integraci.

Když se nad tím zamyslíte (a myslím, že aspoň trochu se nad tím zamýšlela většina lidí), jsou to opravdu děsivé vyhlídky. Co nás znervózňuje nejvíce je skutečnost, že to není jednoduše záležitost poklesu životní úrovně o řekněme 5 % ročně, i když i toho bude dost. Je to spíš o tom, že nikdy nevíte, kdy přijde na řadu váš los a odstaví vás od práce, od peněz, kdy skončíte na ulici vedle těch, kdo vyletěli před vámi. Přemýšlím, jak moc z oblíbeného sportu “vinění chudých z jejich chudoby” a jak moc z pseudokonzervativních bláznivin na téma “chudí vlastně nejsou tak chudí” pochází z hlav lidí, kteří se zoufale snaží přesvědčit sami sebe, že jejich místa jsou nenahraditelná, že jejich úspory na penzi jsou v bezpečí a náhlý závratný pád mezi zchudlé že se jim přihodit nemůže?

Pokud je to tedy klesající oblouk “jako obvykle,” čemu ve věku poklesu máme čelit, je tento druh ztrápené logiky zárukou konečného pádu. Jak už jsem několikrát psal, jediný východiskem z pasti je dobrovolně přijmout razantní snížení životního standardu dříve, než bude vynuceno okolnostmi, a využít touto volbou uvolněné zdroje k tomu, abyste se zbavili všech dluhů, usídlili se v oblasti, která má dobré šance na udržení schůdného komunitního života, sehnali si nářadí a osvojili si dovednosti, které budete potřebovat k udržení slušného živobytí v letech spirálovitého poklesu. Uznávám, že pro ty, kdo se drží myšlenky, že si mohou udržet současný životní styl, je těžké představit si méně vítanou radu, ale vesmír není nijak povinován dát nám budoucnost, jakou chceme – dokonce ani když chceme náhlý úder, který by nás ušetřil těžké zkušenosti s Dlouhým Poklesem.

********************
Konec světa týdne #3

Když tvoříte komedii, všechno je o načasování. Totéž by mohlo platit pro apokalyptické proroctví, až na to, že se to jaksi nikomu nedaří. mám na mysli příklad Sulpicia Severa, blízkého přítele Sv. Martina z Tours. Ve svém životopise světce, psaném nedlouho po Martinově smrti, se Sulpicius zmiňuje, že mu svatý biskup před sedmi lety soukromně sdělil, že Antikrist je již zrozen a započne svůj nezadržitelný vzestup k světové moci, jakmile dosáhne dospělosti. Sulpicius píše: “Uvažte, jak blízko ty strašlivé události jsou!”

Řekli byste, že svatý Martinova kalibru (byl ve své době významnou postavou církve a je mu připisován působivý seznam zázraků za jeho života i po smrti) mohl mít dost silné spojení s Všemohoucím, aby měl tak podstatnou drobnost správně. Přesto se to vyvrbilo jinak. Sv. Martin zemřel kolem roku 400 a Sulpiciův životopis byl podle všeho napsán krátce po té. Antikrist by si tedy mohl koupit své první pivo nejpozději kolem roku 414; o nějakých 1600 let později věřící stále čekají, až se vzmuží a ukáže se.

—příběh z Apokalypsa nebude

 Originál článku ze dne 4. 1. 2012 zde: http://thearchdruidreport.blogspot.com/2012/01/waiting-for-great-pumpkin.html

Překlad: Marta Kvapilová, Petr Talaš