Probrat se a odejít

Článek na Archdruid Report z minulého týdne měl seriózní pointu, vzdor jízlivému přirovnání současné pozice průmyslové civilizace k zápletkám a nastavení brakové fantasy fikce. Říkejte si o propadácích levných fantasy románů, co chcete (a že na to téma by šlo beze sporu mluvit dlouho), ale mají vždy něco, co většina domněle serióznějších pokusů o vysvětlení světa postrádá: schopnost představit si opravdu hlubokou změnu.

Takové tvrzení může vypadat divně, vzhledem k tomu, jak moc si současná průmyslová společnost libuje ve své otevřenosti vůči změnám a novotám. Nicméně jedním z nejpodivnějších a nejméně zmiňovaných znaků oné otevřenosti je, že jediný druh změn a novot, na které se vztahuje, je v podstatě jen větší množství toho, co už tady máme. Spotřebitel si v moderní průmyslové společnosti může svobodně vybírat z ohromného množství variací na dusivě malý počet základních možností – a to platí jak pro výrobky, tak politiku či životní styl.

Předpokládám, že automobil je nejzjevnějsím příkladem, ale má ne vždy rozpoznané dimenze a ty si zaslouží bližší zkoumání. Začněme tím, že velká většina dnes prodávaných aut je zkrátka variací na sadu technologií uvedených koncem 19. století, jež dosáhly “dospělosti” zhruba před 50 lety. To platí jak pro obvyklá auta, tak pro hybridy a elektrická auta. Humbuk kolem tzv. “hybridní revoluce” tiše opomíjí skutečnost, že stejný systém se používá přes šedesát let u dieselelektrických lokomotiv, a že auta poháněná elektřinou byla na amerických silnicích běžná, než si Velká Trojka automobilek úspěšně uzurpovala trh během poslední Velké hospodářské krize. Také parní automobily byly tehdy k mání – slavnou značkou byl Stanley Steamer; zkuste ho sehnat dnes.

Variace, které dnes na trhu najdeme, jsou téměř výhradně záležitostí stylu spíše než podstaty, což se stává ještě zjevnější, když si uvědomíme, že auto je jedním ze způsobů přepravy lidí a lehkých nákladů z jednoho místa na druhé. Jsou i jiné způsoby? To si pište, ale žádnému z nich se nedostává tolik reklamy, obřích kapitálových investic do výroby a distribuce či vysokých vládních dotací na místní, státní i federální úrovni, jako právě autům. Stálým zdrojem obveselení je poslouchat pseudokonzervativce, kteří dnes ovládají Republikánskou stranu, jak kritizují ty skromné vládní příspěvky na financování osobní železniční a veřejné dopravy. Zeptejte se jich, jestli jsou ochotni přestat sypat dolary do Federální dálnice, abych jmenoval jedinou z obrovských dotací, které auta dostávají, a záhy uslyšíte jinou písničku.

Je to tak, že auto nemám, nikdy jsem ho neměl a ani neřídil. Mimo jiných výhod je to skvělý způsob ověření limtů údajné svobody volby, kterou spotřební ekomonika poskytuje svým chovancům. V dnešní Americe můžete žít bez auta, ale tímto rozhodnutím bude silně ovlivněna většina ostatních voleb, které učiníte. Když jsme se s manželkou rozhodli opustit západní pobřeží a usídlit se v Pásu Rzi, řada příjemných měst, která bychom si jinak možná vybrali, byla rovnou vyloučena z úvah, protože jediný způsob, jak se odtamtud kamkoli dostat, je jet autem, a naše možnosti koupě domu byly pevně vymezeny nutností být v docházkové vzdálenosti od obchodů a jiných nezbytných služeb. Všechny ty možnosti, o kterých žvatlají propagandisté spotřební ekonomiky? Jsou tu, pokud se ovšem vzdáte práva činit opravdu důležitá rozhodnutí.

Ta samá logika se vztahuje na všechny oblasti soudobé průmyslové společnosti. Jaké produkty byste si chtěli koupit? Pokud to není něco, co by pro vás chtěla vyrábět a prodávat hrstka obřích korporací, hodně štěstí. Chtěli byste se zapojit do politiky? Jasně, pokud souhlasíte s některou ze dvou tří velkých stran, jejichž postoje se liší tak málo, že na jejich rozlišení potřebujete mikrometr. A co odlišný životní styl? Tu máte seznam možností, samé variace na stejné téma nakupování produktů a zadlužování se. Jestli to není to, co jste měli na mysli, tak pardon, nic jiného nevedeme.

To vše lze vidět jako prosté materiální vyjádření thaumaturgie, o níž jsem tu psal před nějakým časem, manipulace základních pudů prostřednictvím nekonečného opakování emociálně nabitých symbolů, jež slouží k zahlcení myšlení a udržení jedince v úzkém kruhu sebezničujího chování. Z jiného úhlu pohledu je proud materiálního zboží valící se cestami spotřební ekonomiky odměnou za spolupráci s existujícím řádem; dokud chcete věci, které máte chtít, můžete jich mít fantastický nadbytek. Nepřeháním, když říkám, že střední třída v průmyslovém světě má přístup k materiálním výhodám, o jakých se před pěti sty lety nesnilo ani císařům. To je jejich díl odměny za podvolení se stávajícímu pořádku.

V tom tkví síla „kouzelnických států,” o kterých Ioan Culianu psal v knize Eros si magie in Renastere (Eros a magie v renesanci). Pokud tohle čtete, pak téměř jistě žijete taky v takovém; jsou to ty, které udržují kontrolu nad obyvatelstvem pomocí thaumaturgie spíše než hrubou silou. Thaumaturgie je podepřena velmi skutečnými materiálními výhodami pro ty, kdo spolupracují. Ti, kdo ne, no... má vlastní zkušenost je toho příkladem. Měřeno standardy většiny lidstva, vedu mimořádně pohodlný život, ale většina lidí, které znám, je zděšena představou, že když prší a já mám nějaké pochůzky, zkrátka si obléknu kabát, rozevřu deštník a jdu pěšky i v dešti. Byli by ještě zděšenější, kdyby věděli, že zvládám letní vedro a vlhkost bez klimatizace a v zimě že si spíš obléknu svetr, než abych více topil, ale to jim raději ani neříkám. Můj život bez auta je pro většinu z nich dost šokující sám o sobě.

Samozřejmě to není jen o tom. Čím více odměn odmítáte, tím více je omezení, s nimiž musíte žít. Jistě, méně privilegované vrstvy průmyslové společnosti a drtivá většina lidí jinde s těmito omezeními žijí celé své životy, ale zkuste nabídnout těm, kdo to neznají, že by pro ně mohlo být užitečné ta omezení přijmout; vím jistě, že si dokážete představit, jakou odpověď byste asi dostali. Přesto to je přesně to, co navrhuji, protože v této situaci působí další faktor, a to ten, o němž tento blog pojednává už přes pět let.

Veškerý provoz kouzelnických států totiž zcela závisí na nepřerušovaném přístupu k obřím dodávkám levné, vysoce koncentrované energie. Množství energie vynaložené na komunikační technologie, které dostávají thaumaturgii k cílovému publiku, je pouze kapkou v ropném barelu celkových energetických nákladů systému. Mnohem více energie jde na dodávky a údržbu thaumaturgické infrastruktury a největší množství jde na produkci výše zmíněného proudu zboží a služeb, té kolektivní odměny, která udržuje cílové publikum poddajné. Teď započítejte vyčerpání zdrojů koncentrované energie (hlavně ropy, která představuje 40 % světových zásob energie a skoro 100 % energie využívané v dopravě) a najednou zjistíte, že hrdé věže kouzelnického státu stojí na základech z písku.

Abychom pochopili důsledky tohoto nemilého faktu, musíme se přenést přes rétoriku viktimizace, jež plní současné diskuse o sociální hierarchii. Samozřejmě, že lidé na vrcholu nebo v horní části pyramidy dostávají daleko větší podíl na výnosech systému než všichni ostatní, zatímco ti dole sbírají drobky, o to nejde. Jde o to, že ze systému docela slušně benefituje také spousta lidí mezi těmi dvěma extrémy. Když tito lidé systém kritizují, jejich kritika se vesměs zaměřuje na překážky, které jim brání utrhnout si tak velký podíl, jako mají bohatí, ne na ty, které jim brání mít tak malý podíl jako ti chudí, nebo, abych tak řekl, které brání jejich privilegovaný podíl před spravedlivější distribucí mezi celou populaci.

Zaneste faktor výsad střední třídy do mapy historie protestů za posledního zhruba půl století a snadno pochopíte některé zdánlivě záhadné trendy. Např. kolaps amerických protestních hnutí 60. let přišel záhy po zrušení branné povinnosti v roce 1972. Skutečným motorem hnutí byla totiž prostá skutečnost, že americká střední třída už nechtěla posílat své syny do Vietnamu a byla ochotna použít svůj nezanedbatelný politický vliv, aby o té změně názoru bylo slyšet. Také byla vyslyšena. USA se jaksi vymanily z vietnamské války a protestní hnutí zmizelo jako pára nad hrncem, nechávajíc hrstku radikálů, kteří věřili, že vedou revoluci, sedět mezi odpadky a divit se, co se to stalo. Od té doby každý pokus o protiválečné hnutí v Americe ztroskotal na skutečnosti, o níž se nemluví, totiž že americká střední třída nemá žádný problém smířit se s válkou, pokud v ní bojují děti někoho jiného.

V tomto světle také musíme rozumět křečovitým protestům, jež loni vzešly ze střední třídy. Od ropného zlomu konvenční ropy v roce 2005 ekonomiky po celém světě, zvláště pak USA a jejich blízcí spojenci, kteří spotřebovávají nejvíce ropy per capita, vězí ve zhoršující se spirále dysfunkcí a střední třída náhle musí bojovat o udržení svého životního stylu. Jejich rozmrzelost je tedy pochopitelná. Nakonec z jejich úhlu pohledu – oni svou část dohody dodrželi, koupili, co si měli kupovat, půjčili si, když si půjčit měli, poslušně podporovali tu či onu schválenou politickou stranu a nekladli nepříjemné otázky. A teď, když měli za to všechno dostat slíbenou odměnu, kterou jejich rodiče a prarodiče vždycky dostávali, a na kterou až dosud mohli spoléhat i oni sami, po té jejich není vidu ani slechu.

Že po jejich odměně není vidu ani slechu, je důsledkem procesů načrtnutých před více než třiceti lety v zapomenuté klasice politické ekonomie, studii Paula Blumberga z roku 1980 Nerovnost v čase úpadku (Inequality in an Age of Decline). Analýzou sestupné spirály americké ekonomiky v 70. letech 20. století (kdy posledně na průmyslovou společnost dolehly rostoucí ceny energie) Blumberg předvedl, že zatímco příliv pozvedá všechny lodě, odliv se chová mnohem selektivněji, neboť skupiny s větším politickým a ekonomickým vlivem jsou schopny udržet si disproporcionální kus zmenšujícího se koláče na úkor těch slabších.

Desetiletí od objevení Blumbergovy knihy jeho argumenty jen podpořila. Skoro všechny sektory ekonomiky prošly jeden po druhém drastickou reorganizací, která vzala práci, plat i benefity všem pod střední třídou a rostoucímu počtu lidí z nižšího konce samotné střední třídy. Teď, když všichni pod nimi byli hozeni z mostu, lidé ze střední třídy zjišťují, že jak se ti výše postavení budou snažit o udržení vlastních privilegií a podílu z odměny, jsou další na řadě. Když byli vyšachováni ti z nižších pater pyramidy, střední třída kývla a usmívala se, takže teď, když jsou těmi nadbytečnými oni, nemohou se účinně bránit. Jako bych slyšel bývalého středního manažera ve frontě na úřadě práce, jak říká: “Nejprve z továrny propouštěli dělníky, ale já nic neříkal, protože jsem nebyl dělníkem...”

Jistě, takhle o tom většina lidí ze střední třídy přemýšlí nerada a rozpor mezi skutečnými privilegii střední třídy a loňskou rétorikou hnutí Occupy (tvrdící, že se privilegia vztahují jen na jedno procento populace, které je mnohem bohatší než střední třída) otevírá nezměrný prostor pro fanatiky a demagogy. Prohlašujte, že dokážete střední třídu nadále zásobovat komfortem a statutárními symboly, na které je zvyklá, a můžete počítat s tím, že v příštích letech budete mít jejich podporu. Poptávka po této formě milosrdné lži roste a růst nabídky přijde také; s lidskou povahou nejspíš nebude bezpečné předpokládat, že všichni, kdo s takovou nabídkou přijdou, budou neškodní pitomci.

A právě tady se schopnost představit si převratnou změnu, jak jsem psal na začátku tohoto článku, stává klíčovou. Abychom pochopili budoucnost, která se na nás chystá, musíme si uvědomit, že privilegovaný životní styl nedávné doby byl výsledkem řetězce historických náhod, jenž dovolil hrstce národů spálit miliardy let uloženého slunečního záření. Teď, když zásoby docházejí, tento životní styl vymizí, a jelikož je pokles produkce ropy spíše pozvolný než náhlý, funguje to tak, že někteří lidé k němu ztratí přístup dříve než jiní. Automatickou reakcí většiny lidí v takové situaci je držet se známých požitků a výsad jako o život; problém takové reakce je ovšem v tom, že ten smrtící stisk je vzájemný.

Alternativou je pustit a opustit své požitky a výsady, než vás stáhnou sebou. Těžko bych mohl nabídnout méně oblíbenou možnost, ale rozhodně je z nejpotřebnějších. V následujících letech, až se reálná ekonomika zboží a služeb bude zmenšovat v návaznosti na vyčerpání fosilních paliv, bude boj o zbývající výhody hroutícího se průmyslového systému nejspíš daleko tvrdší než dnes. Z dlouhodobého hlediska je to boj, v němž není vítězů. Jinou možností je odejít hned, dokud ještě máte čas a zdroje k tomu, abyste to udělali svým tempem.

Asi bych měl dodat, že to neznamená dát se cestou rádobyzeleného života, jaký se stal nejnovější formou okázalé spotřeby v některých levicových kruzích amerického života: předražené hybridní auto ostentativně zaparkované u předměstského domu s několika solárními panely na střeše a tak. Znamená to vzdát se věcí. Např. žít bez auta, zbavit se předměstského domu a přestěhovat se do menšího, staršího a účelnějšího domu dva bloky od autobusové zastávky, ze které budete denně jezdit do práce. Znamená to přijmout limity, ne v nějakém nejasném abstraktním smyslu (což pro většinu lidí znamená akceptovat limity pro ostatní), ale v bolestně konktétním významu pro vaše vlastní volby. Znamená to žít bez věcí, které chcete, a hlavně prostát složitý proces odnaučení se mentálních automatismů, kvůli nimž ty věci chcete.

Jakkoli nepříjemně vypadá, má tato strategie dvě ohromné výhody. První je, jak rychle zjistíte, že ušetříte hodně peněz. Prodejte auto a vše, co teď utrácíte za splátky, palivo, údržbu, pojištění atd., můžete vydat za něco, co má budoucnost. Totéž platí pro všechny ostatní marnotratné zvyklosti střední třídy, takže peníze přibývají rychle. Protože vašimi prioritami by teď mělo být zbavení a vyvarování se dluhů a vybavení se nástroji a dovednostmi, které budete potřebovat k přežití v časech úpadku, ušetřené peníze budou mít velkou cenu. Stejně tak volný čas, který získáte. Pamatujte si, že marnotratné zvyky plýtvají nejen penězi, ale i časem.

O té druhé výhodě už jsem se tu zmínil. Jestli máte být v budoucnu chudí, a to budete, mohli byste se také naučit, jak to dělat kompetentně. Je naprosto možné vést život chudý ve smyslu peněz, materiálních věcí a spotřeby energie, a přitom naprosto bohatý, mnohem bohatší než současný životní styl, pokud jde o lidské hodnoty. Pokud to však máte dokázat, musíte se naučit, jak na to, a jediná škola, kde se to učí, je ta starobylá instituce, škola života. Když začnete snižovat svou spotřebu energie a materiálních věcí dříve, než k tomu budete donuceni, máte šanci dostat se přes možné studijní neúspěchy, dokud ještě máte jiné možnosti.

A tak přišel, možná už dokonce i minul čas probrat se a odejít. K tomu se musíte postavit jedné z ústředních pověr moderního světa; o tom si povíme příště.

**************
Konec světa týdne #5
Člověk by si myslel, že zvyk předpovídat apokalypsu přinese mimořádnou úrodu samonaplňujících se proroctví. Přesvědčte dost lidí, že konec už je blízko, a můžete jich dost získat k tomu, aby udělali nějakou šílenost, která konec světa ještě přiblíží, ne? Za dlouhé tři tisíce let, co legendy o apokalypse vesele procházejí lidskými dějinami, se několik případů tohoto jevu našlo – ale ani tehdy se obvykle věci nevyvíjely, jak si to proroci představovali.

Jeden příklad hodný zapamatování najdeme ve Válečném svitku, jednom ze slavných Svitků od Mrtvého moře, jež byly napsány kolem počátku našeho letopočtu v místech, která jsou dnes částí Jordánska, a tenkrát byla bezútěšnou částí římské provincie jménem Judea. Válečný svitek si své jméno zaslouží, je to šokující předpověď zúčtování posledního střetu mezi silami světla a mocnostmi temnoty; pokud se trochu orientujete v židovské apokalyptické literatuře té doby, pak také víte, že mocnosti temnoty z principu mluvily latinky a rozkazy jim chodily od hlavouna z Říma.

Do apokalyptické literatury Válečný svitek dobře zapadá už jen svou rétorikou. “V den, kdy Římané padnou, bude bitva a hrozné krveprolití před Bohem Israele, neboť ten den byl jím určen před dávnými časy co by den bitvy, kdy budou synové temnoty vyhlazeni,” hřímá. “Synové světla a síly temnoty budou spolu bojovat, aby ukázali sílu Boží, za hřmění zástupů a výkřiků bohů i mužů: den zkázy.”

Historikové se shodují, že to byla apokalyptická volání jako toto, jež připravovala půdu pro tři židovská povstání proti Římu v letech 66, 115 a 132 našeho letopočtu. Mnoho Židů tehdy bylo přesvědčeno, že se zjeví jejich Mesiáš a povede je k triumfu nad Římem. Tak to ovšem nebylo; Římané pokaždé zvítězili a ti, kdo na druhé straně přežili, byli prodáni do otroctví nebo posláni do vyhnanství. Výsledek tedy byl “dnem zkázy,” zkáza však padla téměř výhradně na hlavy židovského lidu.

—příběh z Apokalypsa nebude

Originál článku z 18. 1. 2012: http://thearchdruidreport.blogspot.com/2012/01/waking-up-walking-away.html

Překlad: Marta Kvapilová, Petr Talaš