Zotavení člověka

Mýtus stroje, téma minulého příspěvku na Archdruid Reportu, má důsledky zacházející daleko za obvyklé hranice debaty o ropném zlomu. Jeden z těch důsledků, o nichž jsem se minulý týden zmínil jen krátce, vychází ze způsobu, jakým se lidé zajímající se o ropný zlom obsesivně fixují na naději, že problém vyřeší nějaký stroj.

Tato fixace stojí v cestě jakékoli smysluplné reakci na konec věku hojné a levné energie, a to nejméně třemi způsoby. Za prvné, ropný zlom přece není problém; problém ze své definice předpokládá alespoň hypotetické řešení. Ropný zlom nemá řešení. V úzkém smyslu slova je faktem, že žádný možný vývoj událostí nedovolí průmyslové civilizaci získávat neomezené množství ropy z konečné planety. A ukazuje se, že i v širším smyslu slova je to tak, protože žádný jiný zdroj energie nedokáže poskytnout takový proud levné vysoce koncentrované energie, jako průmyslové civilizaci poslední století poskytovala ropa.

Ropný zlom je tak spíše situací než problémem, protože jej nezažehná nic, co my nebo kdokoli jiný může dělat. A tak musíme my a naši následovníci v příštích tisíciletích žít s realitou světa daleko méně štědře zásobeného koncentrovanými zdroji energie než byl ten, který před pár krátkými staletími zdědili naši předkové. Před námi a našimi následovníky tak stojí úkol najít tvůrčí a lidské odpovědi na tuto nezměnitelnou skutečnost. Současná posedlost fantaziemi o spáse strojem ovšem tomuto náročnému a prospěšnému úkolu pranic nepomáhá. Ba naopak, odvádí pozornost od opatření, která bude třeba udělat, a tím nám dělá práci těžší, než je nezbytně nutné.

Druhý způsob, jakým se posedlost stroji staví do cesty užitečné reakci na situaci ropného zlomu, je to, že shazuje odpovědnost za konání na někoho jiného. Upřímně pochybuji, že někdo z mách čtenářů má nějaký významnější vliv na rozhodnutí týkající se třeba stavby obřích větrných turbín, vývoje thoriových reaktorů nebo přeměny značné části Nevady v obří farmu na řasy do bionafty. To umožňuje myslet si, že takové kroky jsou patřičnou reakcí na nadcházející ropný zlom, protože lidé, kteří si to myslí, nemusejí sami dělat nic – to vše je práce někoho jiného.

Nepochybně už jenom pohodlnost tohoto přístupu způsobuje jeho popularitu, ale působí tu ještě další faktor. Příliš mnoho řečí o budoucnosti dnes vychází z předpokladu, že životní styl střední třídy v průmyslových společnostech je normální a měl by být dostupný napořád – alespoň té samé střední třídě. Ve skutečnosti ale na rozmazlenosti a výsadách současného středostavovského života nic normálního není; jahodami v zimě počínaje a dovolenou v tropech konče, takový život je plný absurdní výstřednosti, a jen civilizace vezoucí se na obří vlně laciné energie mohla sebe samou přesvědčit, že tomu je jinak. Přesto ti, kdo mají k takovým vymoženostem přístup, pochopitelně nejsou ochotni se jich vzdát. A tvrzení, že udržet je je prací někoho jiného, je způsobem vyjádření této neochoty – pro zatím.

Špatnou stránkou závislosti na tom, že někdo jiný udělá to či ono, je, že má vždy politické důsledky. V klasickém sci-fi románu Duna Franka Herberta to jedna postava vysvětluje jiné postavě s chvályhodnou přesností: “Lidé kdysi předali myšlení strojům a doufali, že se tím osvobodí, ale pouze tím umožnili jiným lidem se stroji, aby je zotročili.” Tento proces je přítomen vždy, když lidé dovolí, aby se stali závislými na strojích, z důvodů, které jsou patrné z minulého článku.

Síla realizovaná prostřednictvím stroje je definována čistě vztahem “Já-Ono.” Jediným způsobem, jak se vztahovat ke stroji, je ovládat a kontrolovat ho a (nikoli “nebo”) být jím ovládán a kontrolován. Tak je vymezen přímý vztah člověka ke stroji, ale také nepřímý vztah člověka k člověku tam, kde je stroj prostředníkem. Logika je to jednoduchá: stroj může přenést jen ty aspekty vztahu, které nevyžadují sdělení vnitřního života, protože stroj žádný nemá. Čím více přetváříme mezlidiské vztahy pro strojový přenos, tím více z interakce odfiltrováváme potenciál vztahu “Já-Ty.”

Mezilidský vztah zprostředkovaný strojem se může vyhnout zploštění na vztah ovládání a kontroly, ale stojí to námahu, a bývá nejúspějšnější, když mají dotyční také kontakty nezávislé na strojích. Čím více jsou život a vztahy člověka definovány stroji, tím těžší to je – a není náhodou, že lidé, kteří chtějí ovládat a kontrolovat nebo být ovládáni a kontrolováni, tak mohou snadno učinit, aniž by se museli zatěžovat udržováním vztahu “Já-Ty” ve světě strojů. Dotáhneme-li tuto úvahu do přirozeného konce, dojdeme k úplnému vymazání lidských hodnot, jež rozebral Jacques Ellul v Technologické společnosti (The Technological Society), což je systém, v němž je každý vztah mechanicky vtlačen do šablony, protože cokoli jiného by bylo neefektivní.

Ellul předpokládal, že je to nevyhnutelný trend, a v tom byl člověkem své doby; první slabé záchvěvy konce věku hojnosti ho zjevně minuly, aniž si jich všimnul. I jiní kritikové společnosti, kteří komentovali totéž, např. Lewis Mumford a C. S. Lewis, o nichž jsem psal dříve, uvažovali stejným směrem, že jen vytrvalá snaha bránit se nadvládě techniky může zastavit pochod společnosti do budoucnosti nelidské efektivity. Jen málo myslitelů jejich generace však pochopilo, do jaké míry se mýtus stroje mýlí v určení zdroje moci, kterou stroje ve 20. století měly. Průmyslová společnost nebyla v jejich době tak silná kvůli nějaké zvláštní síle či ctnosti v samotném kultu mechanistiky, ani kvůli způsobu myšlení, který posedlost stroji na nějaký čas zpopularizovala. Prostě se jen na relativně krátkou dobu stalo, že stroje poháněné fosilními palivy mohly udělat daleko více než lidé, kteří měli jen lidské zdroje energie a svou vlastní vnitřní logiku.

Ten časový úsek se právě chýlí ke svému konci, a právě z toho se odvíjí třetí zůsob, jakým se posedlost stroji staví do cesty použitelné reakci na ropný zlom. Lidé, kteří se snaží najít na ropný zlom mechanickou odpověď, se opičí po opici, která právě padla mrtvá k zemi. Bez levné, hojné a vysoce koncentrovné energie, kterou poskytují pouze fosilní paliva, jsou komplexní stroje vesměs méně efektivní než lidské bytosti, a posedlost stroji je tedy poněkud prošlým způsobem myšlení.

Je těžké představit si něco, co je současnému přístupu více proti srsti než myšlenka, že by za libovolných podmínek mohli být lidé efektivnější než stroje. Přesto, když vezmete v potaz celý systém, na kterém obojí závisí, převaha člověka je zjevná. Za strojem, za takřka libovolným strojem v moderním průmyslovém světě se rozpíná infrastruktura závislá na konstantním přísunu energie, a ne ledajaké, ale na velkém množstvé levné koncentrované energie, jež odpovídá přesným specifikacím. Tato energie napájí stroj, ale také ho vyrábí, skladuje náhradní díly, napájí a zásobuje obří sítě, které strojům umožňují pracovat. Takový laptop je sám o sobě jen divně tvarovaným těžítkem; aby vůbec fungoval, musíte mu dát eletřinu a s ní celý systém výroby a distribuce elektřiny. Aby byl více než jen hračkou, potřebujete internet, tedy daleko komplexnější systém vyžadující mj. další ohromné množství energie. A vůbec, abyste vyrobili laptop, eletrickou síť a internet včetně všech produktů a služeb pro všechna odvětví, která k jejich výrobě a provozu přispívají, potřebujete dost velký kus celé průmyslové ekonomiky moderního světa.

Lidské bytosti takovými omezeními netrpí. Lidská bytost sama o sobě dokáže v nouzi naplnit své potřeby s využitím rozptýlených zdrojů energie a surovin v přírodním prostředí. Několik tuctů lidských bytostí, mají-li potřebné znalosti a dovednosti, může na stejných rozptýlených zdrojích energie pohodlně dlouhodobě fungovat na úrovni kmenové vesnice. Několik tisíc lidských bytostí dokáže ve stejných podmínkách vytvořit civilizaci. Ve světě bez velkého množství levné energie lidská tvořivost a pružnost vždy poráží bezmyšlenkovitou rigiditu stroje. Právě proto staří Řekové, byť vynalezli parní turbínu a vyrobili vysoce účinné převodové systémy, nespustili průmyslovou revoluci o dva tisíce let dříve; chybělo jim vědomí, že fosilní paliva existují v takovém množství, že mohou pohánět parní turbíny a převodovky a tak nahradit lidskou práci mechanickou silou, a bez něj musely parní turbína Héróna Alexandrijského i počítač z Antikythéry zůstat jen chytrými hračkami.

Společnost uvyklá dávat co nejvíce práce strojům čelí podobnému nedostatku vědění ve chvíli, kdy dojde palivo pro stroje. Dnes je však chybějícím článkem vědění mimořádný potenciál lidských bytostí k produktivní a tvůrčí práci. Stroje hrají v našem emocionálním životě tak významnou roli, že se většina lidí leká myšlenky, že by mohli něco dělat bez nich. I kdybychom se mohli spoléhat na neomezené zdroje energie, je to zahanbující závislost - koneckonců naleštěná hi-tech berlička je pořád jenom berlička. Na neomezené zdroje energie se ale stejně spoléhat nemůžeme, takže to, co by jinak bylo jen ostudou, začíná nabývat rysů smrtelného břemene.

A tak není jednou z největších výzev konce věku hojnosti nic menšího než znovuobjevení možností našeho vlastního lidství. Práci, již bude třeba udělat (a v období úpadku jí bude opravdu hodně), bude nutno udělat se schopnostmi vlastními lidskému tělu a mysli, včetně těch, jež mohou být přidány výcvikem a zkušenostmi. Úsilí, jež dnes věnujeme tomu, abychom naučili lidi zacházet se stroji, bude muset být přesměrováno do výuky vedoucí k tomu, že lidé objeví svou vlastní tvůrčí a výrobní kapacitu. Pozor! Toho nelze skutečně dosáhnout tak, že bychom jimi manipulovaji jako stroji, ani tak, že je budeme učit manipulovat sebou samými stejným způsobem; vztah “Já-Ono” není vhodný k podpoře lidské schopnosti tvořit a pracovat. Namísto toho bude třeba schopnost chápat lidské bytosti jako lidské bytosti, ne jako rozplizlé dvounohé stroje, a také schopnost vstupovat do vztahu “Já-Ty,” jež byla vždy znakem dobrých učitelů a dobrých vůdců.

Před méně než sto lety byl tento druh uvědomění běžnou reakcí lidí na mechanizaci všedního života napříč průmyslovým světem a před méně než čtyřiceti lety dosáhlo oživení tohoto přístupu nezanedbatelného úspěchu, než bylo rozmetáno stejným zpětným rázem, jaký zničil poslední opravdový pokus průmyslového světa odvrátit se od nepořádku, který sám sobě přichystal. Poznání, že potenciál lidského jednotlivce je nejopomíjenější a nejzanedbávanější surovinou průmyslového světa, se v pravidelných intervalech vynořovalo po celou dobu industrialismu, a vždy bylo spěšně zameteno zpátky pod koberec. Když se vrátíte ke kořenům současné průmyslové společnosti v době vědecké revoluce, vysledujete stejný protiklad v zamotaném konfliktu, z nějž nakonec vzešla moderní věda, převzala dobový kulturní rozhovor od pozůstatků renesančního humanismu a vyslala naši civilizaci na cestu k její současné svízelné situaci.

Zotavení člověka bude velmi náročné, zvláště přesměrování pozornosti od nahrazování co největšího množství lidských činností dočasnými počítačovými hračkami k tomu, co mohou lidské bytosti dělat se svými vlastními vrozenými možnostmi a schopnostmi učení. Některých potíží jsem se už dotknul koncem roku 2011 v sérii článků o magii, a další proberu v příštích měsících. Pro zatím bych vás rád přesvědčil především o tom, že nejdůležitějším zdrojem, jenž v nám v tuto chvíli zbývá, nejslibnější odpovědí na konec věku hojné levné energie nejsou stroje ani potenciální zdroje paliva ani nic jiného, než individuální lidská bytost.

Jak už jsem psal, už jenom úvahy tohoto typu jsou proti srsti hluboce zakořeněným předsudkům. Nadhoďte třeba, že lidská mysl si s patřičným cvikem dokáže zapamatovat ohromné množství informací, kdysi existoval celý systém cvičení mysli, Umění Paměti, které toto umožňovalo, a většina lidí přijde s tisícem důvodů, proč je lepší nějaký pamatovací stroj. Ve světě drasticky omezených zásob koncentrované energie, kde pro ni navíc budou mnohem naléhavější úkoly, je zjevně mnohem lepším nápadem systém cvičení, díky kterému bude možné pamatovat si data bez zvýšené potřeby elektřiny, náhradních dílů atp. To se ale může stát, až lidstvo prohlédne a ustoupí od mýtu stroje.

Je celá řada takových příkladů věcí, které lidské bytosti dovedou nebo se mohou naučit, a které naplní základní potřeby v deindustrializujícím se či plně deindustrializovaném světě, kde věčný nedostatek koncetrované energie k napájení strojů učiní dnešní technologii veskrze zbytečnou. Řada z nich je stále praktikována, nebo může být, jako Umění paměti, poměrně snadno obnovena na základě písemných zdrojů z renesance či jiných období.Ještě více jich bude třeba vynalézt či znovuvynalézt v nadcházejích letech. Rádoby seriózní myslitelé naší doby k tomu ovšem nejspíš moc nepřispějí; v současné průmyslové civilizaci, jako v každé jiné lidské kultuře, je základní kvalifikací respektovaného myslitele bezmyšlenkovité převzetí základních mýtů dané éry v dané společnosti. Dnes je jedním z nich mýtus pokroku, a mýtus stroje stojí hned vedle něj.

Zatímco to píšu, mýtus pokroku se kolem nás rozpadá na kusy. Mýtus stroje bude následovat, až přijde čas. Než se rozpadnou a budou nahrazeny příběhy lépe odpovídajícími potřebám a možnostem deindustralizovaného věku, můžeme udělat hodně ke znovuobjevení člověka, k ochraně toho učení z minulosti, které nám pomůže v budoucnu naplnit kritické potřeby, a hrubě načrtnout nové disciplíny, jež využijí tvůrčí a pracovní potenciál jedince k řešení příštích výzev. Jak na to – k tomu se doufám dostanu v příštích článcích.

Originál článku z 1. 2. 2012 dostupný zde: http://thearchdruidreport.blogspot.com/2012/02/recovery-of-human.html

Překlad: Marta Kvapilová, Petr Talaš.