Podstata Impéria

Niall Ferguson je pravděpodobně nejrozporuplnějším z našich žijících historiků. Jeho Válka světa (The War of the World) je nejspíš nejlepší jednosvazkový přehled éry světové války, která začala smrští kulek v Sarajevu roku 1914. Naopak jeho Vzestup peněz (The Ascent of Money) je jen o málo víc než domácím úkolem z těch pomýlených ekonomických pojmů, jež právě chystají scénu k výbuchu možná většímu než byl ten, který následoval po Sarajevu. Tato rozkolísanost prochází celým jeho dílem. Přesto jsou Fergusonovy spisy skvělým výchozím bodem každého pokusu pojmout fenomén impérií – je to ale trochu dvojsečný kompliment, neboť jeho omyly osvětlují předmět právě tak dobře jako jeho zásahy.

Bylo by užitečné, kdyby to platilo i u dalších nedorozumění, která se tlačí do soudobých kolektivních rozhovorů na téma impérium. Bohužel tomu tak není. Abychom si ujasnili, jaký dopad bude mít pád amerického impéria na naše životy v příštích desetiletích, je klíčové porozumět tomu, co to vlastně impéria jsou, co způsobuje jejich růst – a co způsobuje jejich kolaps. K tomu ovšem bude potřeba svázat do uzlíčku spoustu neužitečných předpokladů s pokřiveným dějepisem a všechno to hodit na hnůj.

Můžeme začít zvykem užívat impérium, nebo spíš abstraktní Impérium s velkým písmenem, jako “vrčení” v pojmu S. I. Hayakawy – bezobsažný verbální výraz užívaný k vyjádření nenávisti a odsporu. Řeč současné politiky se skládá převážně z vrčení. Když např. lidé v levé části politického spektra řeknou “fašista” nebo “Říše,” znamenají tato slova totéž co slova “socialista” a “liberál” pro lidi na pravici, totiž vyjadřují emocionální stav řečníka ve vztahu k diskutovanému tématu spíše než cokoli relevantního. Na pozadí tohoto běžného zvyku vznikl zneklidňující trend v současné politice, nahrazení běžného nesouhlasu kypícím vztekem vůči démonizovaným Jiným, na něž lze pohodlně svalit všechny problémy světa.

Je příliš mnoho případů, kdy je tento způsob myšlení dotažen do děsivých extrémů. Vezměme Davida Kortena a jeho Velký obrat: Od Říše k světové komunitě (The Great Turning: From Empire to Earth Community). Je to jedna z nejpopulárnějších prací anti-Imperiálního kánónu a zároveň jeden z nejdůsledněji protidemokratických spisů v nedávných dějinách. Kortenovy argumenty jsou založeny na teorii, že někteří lidé, zřejmě ti, kdo sdílejí jeho východiska a názory, patří k vyššímu “vývojovému stadiu” než ostatní, a problémy světa mohou být vyřešeny jen tehdy, když bude moc odebrána těm, kdo ji mají nyní, a předána těm několika nadaným. Kdybyste hledali smyslupný rozbor myšlenek a motivace předpokládaných méně vyvinutých lidí, kteří jsou dnes u moci, v Kortenově knize ho nehledejte; našli byste jen mimořádně syrovou verzi standardní levičácké karikatury pravicového smýšlení.

Impérium v Kortenově knize představuje celé existující uspořádání společnosti, popsané plamenným apokalyptickým jazykem - jeden z toho může vyvodit, že pokud těch pár vyvolených s “duchovním vědomím” nedostane moc, kterou by mít měli, je všecek život na Zemi zatracen. Je však zajímavé, že v celém Velkém Obratu není nikde podrobněji popsáno, jak přesně se utopický stát Světové komunity hodlá vypořádat s planetární krizí, tak pochmurně vylíčenou v první části knihy. Čtenáři, který je schopen s odstupem zhodnotit argumenty v knize, tak lze odpustit, když si pomyslí, že Světová komunita je jen Impériem, jemuž vládne Kortenem preferovaná třída, stejně jako “rodící se konsenzus hodnot,” jímž se má Světová komunita řídit, je těžko odlišit od ideologie, jíž se řídí Impérium, a tak dále, bod po bodu nevyhnutelných paralel.

Myslím, že kvůli nutnosti obejít tuto manipulativní rétoriku se musíme oprostit od zvyku užívat slova jako “Impérium” coby vrčení a vrátit jim jejich původní význam popisu určitých forem lidských, politických, ekonomických a společenských vztahů. Odstranění počátečního velkého písmene, jakkoli svévolné se může zdát, je prvním krokem správným směrem. Tak jako administrativa Bushe mladšího dokázala zamaskovat pochybné pohnutky a ospravedlnit zbytečný spěch do války převedením složité reality muslimské nelibosti a bojovných radikálů do kapitalizované abstrakce Teroru, na druhé straně politického spektra je příliš mnoho lidí, kteří skrývají právě tak pochybné motivy a hájí nesmyslné aktivity, když převádějí složitou realitu vlivů, autority a privilegií moderních průmyslových zemí v kapitalizovanou abstrakci Impéria. Tak zvaná “Globální Válka proti Teroru” se samozřejmě zvrtla v drahé fiasko, ale co vidíme jako “boj proti Imperialismu,” ač je méně krvavý a nákladný, není o mnoho úspěšnější.

Takže tento článek, jakož i ty následující, se budou zabývat impériem, nikoli Impériem, a až se dostaneme přes úvodní otázky definice, budou se zabývat konkrétními říšemi – především tou současnou americkou, ale také britskou, která jí předcházela, a řadou dalších, které nám pomohou osvětlit svou minulost, součastnost i svou budoucnost. Drobností, jež nápadně odlišuje současné americké impérium od většiny jeho předchůdců, je podivuhosná skutečnost, že jen málo lidí veřejně přizná, že nějaké americké impérium vůbec existuje.

A zde vstupuje na scénu Niall Ferguson, neboť představuje významnou výjimku. V několika knihách a mnoha článcích Ferguson uvádí, že Spojené státy plní v mezinárodních vztazích stejnou roli jako Velká Británie před sto lety, a vzhledem k tomu, že tehdy ani teď nikdo nemá problém hovořit o Britském impériu, otevřená diskuse o Americkém impériu by měla být stejně samozřejmá. Velmi věrohodně dokládá, že Spojené státy jsou imperiální mocností. Ještě zajímavější na něm je, že zatímco většina lidí, kteří dnes hovoří o americkém impériu, míní tuto nálepku jako kritiku, Ferguson ne. Ba naopak, považuje americké impérium za dobrou věc a veřejně vyzývá americké politiky, aby svou imperiální pozici brali vážněji – jinými slovy aby se zvedli a začali doopravdy vládnout světu.

Za touto donkichotskou rétorikou je zčásti nepochybně rozhořčení, jež budí u liberálních učenců (Fergusonpřiznal, že jedním z jeho motivů, když se jako student dal na konzervativní politku, byla zábava ze škádlení levice), ale také něco víc. Poukazuje na to, že období, kdy jedna imperiální mocnost dominuje danému systému států, bývají časy relativního míru a stability, zatímco období, kdy taková centrální mocnost chybí, se často zmítají ve válkách a nepokojích. To je pravda, za sto let dominance Velké Británie nad světem v letech 1815 – 1914 proběhlo v Evropě méně válek než v jakémkoli dosavadním srovnatelném období, a americká dominance od roku 1945 nastolila v roztříštěném kontinentu ještě pevnější mír.Fergusonna základě této nezpochybnitelné skutečnosti prohlašuje, že imperiální vláda je tedy dobrou věcí pro všechny zúčastněné – pro ovládané stejně jako pro vládce.

Posledním krokem ovšem zašel dál, než kam vedou důkazy, jak lze odhalit důkladnějším pohledem. Zčásti to ukazuje na Fergusonův sklon k bezmyšlenkovitému eurocentrismu, hojně sdílený jeho vrstevníky zejména v Británii i ve zbytku Evropy. Zatímco Evropa mezi Waterloo a Sarajevem byla poměrně klidná, Britská armáda v tomto období jen zřídka někde s někým nebojovala, a menší koloniální říše jiných evropských zemí, jimž Británie dovolila existovat, byly v témže období mnohdy právě tak zatížené válkami. Je tu ale jeden bod ještě důležitější; mír, stabilita a viktoriánská myšlenka dobré vlády pro domorodce nejsou jedinými hodnotami, jež je třeba zvážit. Tím nechci vytahovat nehmotné hodnoty jako svoboda či sebeurčení, i když i ty mají v morálním výpočtu své místo. Mám na mysli prostou chladnou ekonomii.

Tady neuškodí širší pohled do historie. První cestovatelé, kteří vyrazili dále z Evropy, narazili na civilizace daleko zámožnější než cokoli, co do té doby znali. Když se Marco Polo v roce 1295 vrátil z Dálného východu do Itálie, zesměšňovali ho coby Marco “Milionáře,” když popisoval ohromné bohatství Číny – docela přesně, jak zjistili pozdější cestovatelé. Když portugalský objevitel Vasco da Gama jako první Evropan podnikl plavbu kolem Afriky do Indie, byli on i jeho posádka ohromeni mimořádnou prosperitou indické společnosti, se kterou se setkali. Když Hernán Cortes v roce 1519 dosáhl Aztéckého hlavního města Tenochtitlán, bylo to nejspíše jedno z nejlidnatějších měst světa – současné odhady hovoří o 200000 – 300000 jen ve městě a dalším milionu obyvatel v jeho okolí – a také jedno z nejbohatších. O několik set let později, když se evropský imperiální věk schýlil k svému zenitu, patřily Čína, Indie a Mexiko mezi nejchudší země světa, zatímco Anglie, tichá voda na okraji Evropy, známá hlavně vlnou a treskami, byla jednou z nejbohatších.

Pro tento podivuhodný obrat již byla předložena řada důvodů, ale někdy je správné to nejjednodušší vysvětlení, a tohle je ten případ. Ještě jasněji to vynikne, když připomenu zajímavý fakt, že 5 % lidstva žijících ve Spojených státech amerických až donedávna užívalo zhruba čtvrtinu světových zdrojů energie a přibližně třetinu světových surovin a průmyslové produkce. Tento značně nepoměrný podíl na světovém bohatství k nám nepřišel proto, že by o něj zbytek světa nestál, ani proto, že byUSAvyráběly nějaké zboží či službu, o jejíž koupi by se ostatní národy praly. Ba naopak, v Americe se toho v době největší prosperity impéria vyrábělo velmi málo, a ostatní obyvatelé světa vesměs stojí o energii, suroviny a výrobky právě tak jako my.

Považuje se za velmi neslušné, když navrhnete, že by příčina této nerovnosti mohla souviset se skutečností, že USA mají po celém světě na úžemí jiných států přes 500 vojenských základen a jejich každoroční výdaje na ozbrojené síly se blíží vojenským rozpočtům všech ostatních zemí dohromady. A i zde je to nejjednodušší vysvětlení správné. V letech 1945 – 2008 bylyUSAdominantní imperiální mocností světa, plnily v globálním politickém systému stejnou roli jako předtím ve své éře Británie, a ač mělo toto imperiální uspořádání řadu výhod, všechny plynuly vesměs jen jedním směrem.

S tím, co teď víme, se můžeme posunout ke smysluplné definici impéria. Impérium je uspořádání mezi zeměmi, podporované a obvykle nastolené vojenskou silou, které odnímá bohatství ze svých periferních zemí a soustředí je v imperiálním jádru. Jednoduše řečeno, impérium je čerpadlo na bohatství, zařízení na obohacení jednoho národa na úkor jiných. Způsob fungování tohoto čerpadla se liší impérium od impéria, období od období; přímočaré vymáhání poplatků, jaké fungovalo ve starověkém Egyptě a znovu přišlo do módy v časech imperiálního Španělska, bylo v modernějších impériích nahrazeno méně křiklavým, leč stejně účenným systémem nerovné směny. Ačkoli mechanismy se mění, principy v jejich pozadí zůstávají stejné.

Na konci 19. století by nic z toho v debatě o fungování impéria nezpůsobilo žádný údiv, v Americe ani jinde. Takové debaty se v dobových masmédiích i na cestách moci odehrávaly, a bylo všeobecně rozuměno, že hlavním důvodem, proč mít impérium, je právě to, že obohacuje vaši zemi. Proto se Spojené státy po sérii trpkých veřejných diskusí, o níž se v této sadě článků ještě zmíníme, v 90. letech 19. století rozhodly dát se cestou impéria, proto se každá země západní Evropy zoufale snažila mít vlastní zámořskou říši, probůh, vždyť i Belgie měla v Africe své malé kapesní impérium, a nemilosrdně je vykořisťovala.

Takřka úplná dominance evropských impérií v 18. a 19. století nad světem spolu s tehdy populárním rasismem (Kiplingovy pompézní bláboly o “břemeni bílého člověka“ byly pro tu dobu nepříjemně typické) daly vzniknout dojmu, že na impériích je něco výjimečně evropského, resp. výjimečně bělošského. Ve skutečnosti byli samozřejmě Evropané na poli imperialismu vesměs posledními opozdilci. Jak už jsem se zmínil, takový starověkýEgyptbyl tomto směru stejně činorodý jako v jiných ohledech civilizace, měl vzkvétající impérium sahající daleko na jih proti proudu Nilu a na sever až břehům Středozemního moře.

Rozlehlý pás městských států, který se rozpínal z dnešního Turecka údolími Eufratu a Tigridu dále na východ přes hory a plošiny až k údolí Indu dal vzniknout desítkám říší v době, kdy byla Evropa obývaná směsicí negramotných kmenových společenství, pro něž byl ještě bronz hi-tech materiálem. Čína také měla vlastní starobylé úspěšné impérium, a půl tuctu dalších východoasijských národů okopírovalo čínský model, plníce si své sny o imperiální expanzi a obohacení. V subsaharské Africe byl nejméně tucet velkých říší, Aztékové pak byli jen posledními v dlouhé historii říší původních Američanů, právě tak velkolepých a kořistnických jako ty ze Starého světa. Impérium je jedním z nejběžnějších vzorců mezinárodních vztahů a podle všeho se spontánně objevuje všude tam, kde má jeden národ dostatečnou mocenskou převahu, aby mohl vykořisťovat jiný. Jeho objevení poměrně spolehlivě rozpohybovává jisté vzorce a procesy, a o těch si povíme v dalších článcích.

 Originál článku z 15. února 2012 dostupný zde: http://thearchdruidreport.blogspot.com/2012/02/nature-of-empire.html

 Překlad: Marta Kvapilová, Petr Talaš