Trajektorie impéria

Struktura impéria, již jsme rozebrali v minulém článku, je zdrojem mimořádné síly pro každou imperiální zemi, která si dokáže zabrat pozici, a  ještě větším zdrojem potíží pro kohokoli, kdo impériu oponuje a chce jej svrhnout. Přesto impéria padají; každé impérium v dějinách padlo, s jedinou současnou výjimkou, ale vzdor globálnímu dosahu a ohromnému vojenskému rozpočtu ani americké impérium nevykazuje známky toho, že by dlouhá série porážek měla skončit. Proto je důležité vědět, jak impéria upadají a proč.

Někdy se stane, že úpadek posledního významného impéria dané civilizace je zároveň úpadkem dotyčné civilizace, a kvůli tomu vznikl v historii slušný zmatek. Například úpadek Říma byl koncem impéria a zároveň koncem civilizace, jež prosperovala dávno před tím, než bylo město Řím vůbec založeno, civilizace, jež viděla vzestup a pád mnoha impérií ještě před tím, než Řím přerostl z regionálního mocenského centra a ovládl celé Středozemí. Příklad úpadku a konce Říma se však stal tak zásadním bodem pozdější snahy porozumět historickým cyklům, že většina historiků západního světa klade rovnítko mezi říši a civilizaci a ztotožňuje pád jednoho s pádem druhého.

To je hlavní stín na pracích Oswalda Spenglera a Arnolda Toynbeeho, dvou skvělých teoretiků historických cyklů, jež zrodil západní svět. Jak Spengler, tak Toynbee psali, že přirozeným koncovým bodem toho,  co Spengler  nazval kulturou a Toynbee civilizací, je jediné rozrostlé impérium, v Toynbeeho názvosloví “univerzální stát,” přičemž každé hnutí kultury či civilizace, které mu předcházelo, dosáhlo svého naplnění, fosilizace a smrti. Oba autory vede obtížně skrývaný politický podtext. Spengler, jenž formuloval svou teorii před a v průběhu první světové války, věřil, že německá Říše by se mohla stát jádrem, s nímž by západní kultura mohla splynout v rigor mortis civilizace. Toynbee, jenž začal své Studium dějin (A Study of History) ve 20. letech a poslední svazky poslal do tisku v roce 1954, věřil, že tím jádrem bude anglo-americká aliance. V obou případech vlastenecké aspirace zjevně formovaly vědecké předpovědi.

Měli bychom si však pamatovat, že univerzální stát v římských hranicích je jen jednou z možností. Mnoho úspěšných civilizací, za všechny např. staří Mayové, vůbec nikdy nebyli pod vládou jediné imperiální mocnosti. V jiných civilizacích, jako třeba ve starověké Mezopotámii, se impéria střídala každých sto či dvě stě let po celou pozdější část své historie, takže tam žádná říše nezanechala tak významné stopy jako starověký Řím ve Středozemí. Různé civilizace měly různé způsoby, jak se vyrovnat s fenoménem impérií, a tak je třeba rozlišovat mezi pádem impéria a koncem civilizace.

Zde i jinde jsem už psal, že konec civilizace se odehrává v procesu, který jsem pojmenoval katabolickým kolapsem. Ten vzniká z nevyhnutelného rozdílu mezi náklady na údržbu kapitálu, tj. kolik ekonomické aktivity je třeba k údržbě toho všeho, co civilizace vytváří a sbírá v průběhu svých dějin, a surovinovou základnou, jíž je k třeba k pokrytí těchto nákladů. Vzhledem k tomu, že kapitál má v čase stále rostoucí tendenci, zatímco suroviny jsou vždy přirozeně omezené, každá civilizace dříve či později nashromáždí více kapitálu, než dokáže udržovat, a snadno se pak ocitne v krizi údržby; v podstatě čelí ztrátě kapitálu, obvykle zhoršované spory o to, kdo si bude moct nechat jakou část svého současného podílu. Jestliže civilizace závisí na obnovitelných zdrojích, musí jednoduše oželet tolik kapitálu, aby se dostala na úroveň, kterou dokáže s dostupnými zdroji udržovat. To způsobuje opakované kolapsy a oživení, jaké můžeme vidět např. v historii Číny.

Pokud však civilizace spoléhá na neobnovitelné zdroje, vyčerpání těchto zdrojů odstartuje sestupnou spirálu, katabolický kolaps, v níž není každé kolo krize údržby následováno zotavením, ale jen krátkou úlevou před tím, než zmenšující se surovinová základna vyvolá další krizi údržby kapitálu. Opláchněte a opakujte, nepotrvá dlouho a kapitál, jehož údržbu si už nebudete moci dovolit, se bude rovnat všemu, co vám zbylo. To je extrémní forma katabolického kolapsu, a mám dobré důvody myslet si, že v moderní průmyslové civilizaci už jeho první fáze vidíme kolem sebe.

Impéria trpí běžnou formou katabolického kolapsu stejně jako jakákoli forma lidské společnosti, která je dost komplexní na to, aby akumulovala kapitál. Trpí ale také vlastní specifickou formou tohoto jevu, a je to v podstatě právě ona, jež způsobuje jejich úpadek. Abychom pochopili, jak impéria kolabují, musíme stále myslet na dvě věci. První je samotný koncept katabolického kolapsu, jak jsem jej právě nastínil – nepoměr mezi náklady na údržbu a dostupnými zdroji, a rozdíl v jeho důsledcích způsobený užíváním obnovitelných či neobnovitelných zdrojů. Druhá je definice impéria, již jsem zavedl před dvěma týdny – že impérium je čerpadlem na bohatství, vojensky podpořené uspořádání, jež odnímá bohatství periferním podrobeným národům a koncentruje je v imperiálním jádru.

Imperialistická rétorika po staletí běžně obsahuje tvrzení, že imperiální mocnost z podrobených zemí odebírá jen malý zlomek jejich roční produkce statků, a poskytuje jim služby jako mír, dobrá správa a obchodní vztahy, jež náklady bohatě vyvažují. To jsou plané žvásty – sice velmi oblíbené, zvláště mezi těmi, kdo z impéria profitují, ale pořád jen žvásty. Historie dokládá, že čím déle impérium trvá, tím chudšími se stávají jemu podrobené země a tím těžší práce čeká na krotké intelektuály impéria, když mají to zbídačení vysvětlit, aniž by při tom uvedli skutečné příčiny. Uvažte tu ohromnou rétorickou energii, již vynakládali angličtí intelektuálové 19. století, aby zdůvodnili strašlivou bídu v Irsku jinak, než že Anglie systematicky vyvlastňovala každičký kousek irského bohatství, který nebyl dost pevně přibitý.

Toto uspořádání má na kapitál a náklady na jeho údržbu předvídatelný účinek. Hromadění kapitálu v imperiálním centru jede na plné obrátky, staví se monumentální architektura, rozrůstají se sbírky umění a starožitností, šíří se výstřední způsob života a rostou náklady na život; to jsou stálé součásti života v imperiálním centru už od dob, kdy byla imperiální centra vynalezena. Náklady na budování a údržbu této akumulace, o značných nákladech na údržbu samotného impéria nemluvě (infrastruktura impéria se počítá jako kapitál, a obvykle velmi drahý), jsou vyváženy do porobených zemí pomocí mechanismů, jež impérium využívá k čerpání bohatství směrem do svého centra. V krátkém a středním období je to mimořádně ziskový systém, jenž umožňuje centru impéria válet se v bohatství, zatímco veškeré náklady tohoto blahobytu nesou jiní a jinde.

Problémy tohoto úhledného uspořádání vyvstanou až v dlouhém období. Nejdůležitějím problémem je, že produkce bohatství v každé společnosti závisí na cyklu, v němž se část každoroční produkce stává součástí kapitálu, jehož je třeba k budoucí produkci bohatství, a další podstatná část je vynaložena na údržbu stávajícího produktivního kapitálu. Teoreticky by impérium mohlo své vydírání udržet v mezích, které by tento cyklus nenarušovaly. V praxi tak ale žádné impérium nikdy nečiní, což je jednou ze dvou hlavních příčin postupného zbídačení porobených zemí. (Druhou je prosté staromódní rabování porobených zemí jejich imperiálními vládci.) Jak se snižuje schopnost porobené země vyrábět a udržovat výrobní kapitál, klesá i její schopnost produkovat bohatství, a to podkopává schopnost impéria přimět porobené země, aby pokrývaly jeho vlastní náklady. Jinak řečeno, čerpadlo na bohatství je skvělé, dokud ovšem nevyčerpá všechny zásoby.

Dá se říct, že bohatství porobených zemí je pro impérium neobnovitelným zdrojem, a tak impéria čelí témuž zákonu klesajících výnosů jako jakékoli jiné odvětví závislé na neobnovitelných zdrojích. A dá se předpokládat, že nejčastější odpovědí na klesající výnosy je reakce ve stylu “vrtej, bejby, vrtej,” tak obvyklá v zemích, které dnes závisejí na ropě. Snaha expandovat za každou cenu, která ovládá zahraniční politiku tolika impérií, tak není náhodná a není ani příznakem nekonečného morálního zla, jež je impériím často připisováno jejich nepřáteli. Pro říši, jež vyčerpala porobené země na tolik, že její čerpadlo na bohatství se už dusí bahnem, je politika “dobývej, bejby, dobývej” věcí ekonomické nutnosti, často dokonce věcí přežití národa.

Tato politika má ovšem jeden problém, týž, který vždycky nakonec začne dusit extraktivní ekonomiky závislé na neobnovitelných zdrojích: prostý a neodstranitelný fakt, že svět je konečný. To se stalo např. Říši římské. Vzhledem k tomu, že římské impérium vyrostlo i padlo v časech méně závislých na eufemismech, byl jeho přístup k čerpání bohatství z porobených zemí velmi přímočarý. Když římští dobyvatelé uchvátili zemi, systematicky rabovali vše, co šlo odvézt, přičemž místní elity směly vykoupit své životy tím, že se staly výběrčími daní; v dalším kroku byla země po kouscích zkonfiskována a předávána jako výslužné legionářům, kteří odsloužili svých 20 let; v zápětí se našla nějaká záminka pro likvidaci místní elity a dosazení římského správce; pak byli vytlačeni či vyplaceni dědicové legionářů a půda prodána investorům z Říma, kteří na ní zřídili obří farmy obdělávané otroky.

Každá z těch transformací poslala kousek bohatství domů do Říma, ale příjmy z dobytých provincií v čase klesaly, a jakmile došly do posledního stupně, byl už konec na dohled. Když dáte svou zemědělskou půdu cizímu investorovi, který ji má čistě jako zdroj krátkodobého zisku, pak budou ve starověkém Římě stejně jako v dnešní Americe výsledkem podceněné dlouhodobé investice, klesající úrodnost půdy a nakonec její opuštění. Mělo-li čerpadlo na bohatství fungovat, muselo impérium růst, a také rostlo, než konečně ovládlo všechny země antické středomořské ekonomické a kulturní sféry od cínových dolů v Británii po bohaté farmy na Horním Nilu.

A tehdy se idyla začala kazit, protože tu stále byla potřeba růstu, nikoli však možnosti. Pokusy o expanzi na sever do Skotska, Německa a na Balkán narážely na dvě velké nepříjemnosti: za prvé, tamější obyvatelé nebyli tak bohatí, aby se invaze vyplatila, a za druhé tamější obyvatelé byli z toho druhu kmenových společenství, kde se Darwinovský přirozený výběr mezi mladými muži konal prostřednictvím neustálých bojůvek – a rychle zjistili, že veselá hra “Nájezd na Římany” je bezvadným zpestřením běžných loupeživých nájezdů a krevní msty. Jih byl pro expanzi uzavřen Saharskou pouští a na východě se prostírala Parthská říše, kde měli nemilý zvyk zničit každé římské vojsko, které bylo vysláno ji dobýt. A tak se římská expanze zhroutila. Snaha udržet ještě čerpadlo na bohatství připravila provincie o jejich produktivní kapitál a stáhla římský ekonomický systém do spirály smrti. Správci Říše klopýtali od jedné rozpočtové a vojenské krize k druhé, až se konečně rozhostil Čas temna.

Tento proces můžeme sledovat napříč dějinami impérií. Vezměte si Britskou nadvládu nad Indií, někdejším drahokamem v koruně britského impéria. V posledních letech Britské Indie se v anglických médiích běžně objevovaly stížnosti, že Indie “už se nezaplatí.” Ještě o několik desetiletí dříve však Indie platila daleko více než sebe, příjem britské vlády z indického majetku královny Victorie pokrýval značnou část nákladů celého britského impéria, a také v Indii pohádkově zbohatla taková řada soukromých osob, že dali vzniknout celé společenské třídě zbohatlíků, tzv. Nabobů.

Britskému impériu trvalo úplné vyčerpání indického hospodářství méně než 200 let, a kdysi jedna z nejbohatších a nejproduktivnějších zemí světa se stala jednou z nejchudších. Snaha rozšířit britské impérium o nová území trvala celé 19. a část 20. století, narážela však na stejné potíže, jaké hatily snahy římského impéria o dva tisíce let dříve: území, která mohla být dobyta, např. východní Afrika, neskýtala tolik kořisti, aby byla dostatečně lukrativní, zatímco tam, kde by se výprava velice vyplatila, např. v Číně, narážely britské imperiální ambice na tuhou konkurenci jiných říší a musely se spokojit se zlomkem kořisti. Ani jedna z možností však nepřinesla takový příjem, který by britské impérium uchránil před rozpadem.

Další příklad? Krátce trvající sovětské impérium ve východní Evropě.Poskončení druhé světové války dosadili ruští vojáci loutkové marxistické vlády do všech zemí, které obsadili, a Sovětská vláda pokračovala nastolením krutě nevyvážených “obchodních dohod,” odpovídajících spíše všeobecnému rabování východní Evropy ve prospěch Ruska. Této lukrativní rabiátské politice lze také připsat rychlé poválečné zotavení Sovětského Svazu a jeho vzestup až téměř na úroveň Spojených států. Jakmile se ale začaly snižovat zásoby kořisti, klesala i funkčnost sovětské ekonomiky. Snaha expandovat na nová území (připomíná se Afghánistán) narazila na obvyklá úskalí, a když se v polovině 80. let zhroutila cena ropy, připravujíc sovětský systém o většinu tvrdé měny, která ho držela nad hladinou, brzy následoval kolaps.

Jak bych rád ukázal v následucjících článcích, Spojené státy se pohybují po stejné trajektorii směrem k bankrotu a zhroucení impéria. Stejně jako výše popsaná impéria (a řada dalších říší) se staly ekonomicky a politicky závislými na nevyvážených vztazích, s jejichž pomocí těží bohatství velké části světa a soustředí je doma. Specifická forma těchto vztahů se odvíjí z nezvykle komplexní historie amerického impéria, a o tom začnu psát příště.

Originál článku z 29. 2. 2012 dostupný zde: http://thearchdruidreport.blogspot.cz/2012/02/trajectory-of-empires.html

Překlad: Marta Kvapilová, Petr Talaš