Amerika: Cesty expanze

Tři způsoby osidlování, jež se objevily v amerických koloniích zhruba sto let před nezávislostí, tj. pokus Nové Anglie o zkopírování své jmenovkyně za Atlantským oceánem, pobřežní ekonomika plantáží dodávajících ziskové plodiny na trhy ve Starém světě a fúze přistěhovaleckých tradic, z nichž se zrodila americká hraničářská společnost, byly všechno, jen ne fixní. Než se pořádně zformovaly, už se na okrajích vzájemně prolínaly a měnily v reakci na vlivy vnesené další vlnou imigrace. Přesto stojí za to je sledovat, neboť hrály významnou roli ve způsobech expanze, jež v dalším století určily čas impéria.

Novoanglický způsob měl dvě stránky s naprosto odlišnými možnostmi expanze. Jak se spousta lidí ze zemědělské Nové Anglie přesouvala spolu s hranicí na západ, téměř všichni opustili osidlovací vzorce svého domova a vyměnili je za volnější a pružnější hraničářské způsoby. Vesnické trávníky, návsi a puritánské způsoby byly jen zřídka napodobovány jinde. Vodní kola a loděnice rodících se výrobních měst Nové Anglie se ukázaly jako trvanlivější a poháněly první vlny průmyslové revoluce podobné té, která o něco dříve změnila Anglii.

I hraničářský způsob měl dvojí formu, jen dělící čára byla jinde. Klasická hraničářská společnost nezávislých soběstačných farmářů vznikala v době, kdy vnitrozemské výběžky kolonií neměly s pobřežím jiné dopravní spojení než pár blátivých cest, a udržely se při životě jen tam, kde to umožnila jejich odlehlost a geografické bariéry. Jinde, kde si silnice, kanály a nakonec i železnice našly cestičku na západ, vnitrozemští farmáři zjistili, že mohou vydělat spousty peněz, když budou posílat obilí na východ pro místní spotřebu i vývoz, a že mají spoustu možností ty peníze utratit za výrobky posílané na oplátku na západ. Proto se např. v Apalačských horách, které představují pro dopravu výzvu ještě i dnes, udržel starý hraničářský model ještě dlouho po tom, co hranice zmizela za západním horizontem, zatímco stát New York se změnil v prosperující mix farem a měst, jakmile jej Erijský kanál a síť přivaděčů zpřístupnily pro účelnou nákladní dopravu.

Na prvním z mnoha amerických Divokých západů v povodí řekyOhiose průmyslový systém z Nové Anglie zkřížil s upraveným hraničářským způsobem osidlování orientovaným na export, a vytvořily novou, mimořádně úspěšnou lidskou ekologii. Podél sítě splavných řek a kanálů rozlévajících se na sever k Velkým jezerům se líhla města, a ta, která měla místa vhodná pro vodní kola, hlavní pohon průmyslu před rozšířením uhlí, se obvykle proměnila v města průmyslová, jakmile to umožnil počet obyvatel. Území mezi městy byla věnována malým, většinou rodinným farmám, jež produkovaly téměř všechno jídlo v místě potřebné a také pěstovaly ve velkém obilí a jiné plodiny na prodej. Bylo pak velmi jednoduché rozšířit tento hybridní systém dále na západ napříč středním a severním povodím Mississippi, a myšlenka, že by mohl a měl být rozšířen přes celý kontinent, nabývala na počátku 19. století intenzity nového náboženství.

Obě části hybridu, jak rostoucí města a průmyslová centra, tak zemědělské oblasti mezi nimi, měly podstatné střety důležitých zájmů, ale až do roku 1865 měly obě strany dost dobrý důvod hledat kompromisy. Tím důvodem byla existence diametrálně odlišné lidské ekologie na opačné straně Mason-Dixonovy linie.

Plantážová ekonomika na pobřeží se, stejně jako severněji položené oblasti, přizpůsobovala měnícím se podmínkám, jak pokračovala expanze na západ. Na rozdíl od venkovské ekonomiky Nové Anglie expandovat mohla: napříč jižní polovinou nové země, kdekoli podnebí a geografické podmínky umožnily, šířily se na západ rozlehlé plantáže s monokulturami výnosných plodin, především bavlny. Musely se rozšiřovat, neboť ekonomika plantáží měla jednu kritickou slabinu: jako všechny monokultury, od římských latifundií po nejmodernější modely agrobyznysu, i jižanské plantáže obíraly půdu o úrodnost. Je to jednoduchá rovnice: opakované pěstování jedné plodiny na stejné půdě spotřebovává v půdě obsažené živiny, a v ekonomice ovládané penězi bude (alespoň v krátkém období)  farma, jež investuje do obnovy úrodnosti půdy, vždy méně zisková než farma na čerstvé půdě, jež se soustředí na snižování nákladů a maximalizaci zisku.

Tato konkrétní rovnice je jednou z forem mnohem obecnějšího pravidla. Coby poskytovatelé surovin pro průmysl v jiné zemi byly jižanské plantáže obchodním dílem čerpadla na bohatství. Jižní státy sice nebyly přímo ovládány Británií, ale z hlediska ekonomie byly součástí britského impéria stejně jako Kanada či Indie. Jižanská vyšší třída, stejně jako dnešní vyšší třída v zemích Třetího světa, velmi benefitovala ze své pozice strážců sací jednotky čerpadla, a úrodnost, která mizela z jižanské půdy, aby mohla poskytovat lacinou bavlnu Lancashireským textilkám, představovala bohatství odčerpané z Jižních států ve prospěch Británie. Aby čerpadlo mělo stále co čerpat, a přitom neožebračovalo ty, kdo je “krmili,” musela být do systému začleňována stále nová území.

Svou expanzí se plantážový systém dostal do složitých vztahů s hraničářskou společností, která se posouvala na západ před ním. Oblasti na Jihu nevhodné pro pěstování plodin na plantážích se, stejně jako dopravně nepřístupné oblasti Severu, staly enklávami starého hraničářského modelu, a tam, kde byly dost velké, staly se také v době občanské války enklávami podpory Unie; strategicky významnými případy byly severozápadní třetina Virginie, která se oddělila jako stát Západní Virginie, a východní pahorkatina vTennessee. Jinde byla hraničářská společnost vstřebána rozšiřujícím se plantážovým sytémem. Někteří z hraničářského lidu dorostli až na vrchol - Jefferson Davis, americký senátor a prezident Konfederace, se narodil ve srubu na Kentuckém venkově v roce 1808, tedy v době, kdy to bylo stále pohraničí, jen o osm měsíců dříve, než se necelých 100 mil odtamtud v jiném srubu narodil Abraham Lincoln. (Jedna rodina se vydala na jih a druhá na sever; nelze vyloučit, že kdyby se vydaly opačně, oba muži by si byli prohodili své místo v dějinách.) Většina ostatních se stala bílou ne-úplně-spodinou venkovského Jihu, a v občanské válce zásobili Konfederaci množstvím vojáků, stejně jako jejich protějšky na severu tvořili velkou část vojska Unie.

Měla-li plantážnická společnost přežít, musela expandovat. Smíšená zemědělská společnost dále na severu nebyla na expanzi zdaleka tak závislá, přesto však po ní velmi toužila, podporována v tom silným ekonomickým tlakem populace rostoucí díky velké míře porodnosti a stálému přílivu přistěhovalců. Jelikož údolíMississippibylo volně k dispozici, mohly oba systémy expandovat bez toho, aby se střetly, ale koncem 40. let 19. století se lidé na obou stranách dívali přes vyprahlý západ směrem k Tichému oceánu, stále vzdálenému, ale už zneklidňujícímu svou blízkostí. Tehdy se národní diskuse o podobě lidské ekologie, maskovaná jižně od Mason-Dixonovy linie za diskusi o místní autonomii a na sever od ní za debatu o etice otrokářství, začala vymykat kontrole.

Jistě, promítalo se do ní mnoho problémů. Obecně téměř v každém bodě národní politiky, týkajícím se ekonomiky, byla opatření podporující plantážovou ekonomiku Jihu v příkrém rozporu s těmi, jež by podpořila průmyslovou a farmářskou ekonomiku Severu. Typickým příkladem je obchodní politika: pro Sever byly cla a obchodní bariéry chránící rostoucí průmysl před konkurencí britských průmyslových gigantů otázkou zdravého rozumu, pro Jih byl ale podstatný volný obchod, aby britské trhy zůstaly otevřené jižanské bavlně. Dalším příkladem mohou být nekonečné debaty o federálním financování průplavů a jiných vylepšení: investice podstatné pro rozmach ekonomiky Severu byly pro plantážnický systém zcela neužitečné; proto také na Severu vznikla síť průplavů a železnic od řeky Hudson až po horní Mississippi, zatímco na Jihu stavěli méně průplavů a železnic a spoléhali se spíše na říční lodě s nízkým ponorem, jež stačily na převoz bavlny na trh, ale už máloco jiného, což se Jihu za války šeredně nevyplatilo.

To, co však nemohlo být vyřešeno bez války, byla další podoba americké územní expanze. Proto jižanští představitelé přes všechnu svou víru v přínos místní autonomie tak tvrdě odmítali kompromisy, jež by daly lidem na každém nově osídleném území právo rozhodnout se, zda tam bude či nebude existovat otroctví. Proto Jih tak vroucně podporoval připojení Texasu a válku proti Mexiku v letech 1844 a 1845, a proto tolik Jižanů v dekádách před občanskou válkou podporovalo Řád Zlatého kruhu, společnost, jež prosazovala přímo vojenské dobytí Mexika, Střední Ameriky, severní Jižní Ameriky a Karibských ostrovů, kde by plantážnická ekonomika měla spoustu prostoru pro expanzi. Na sever od pásu bavlny se zatím synové farmářů hladově dívali na západ na Velké prérie, kde viděli své vlastní farmy, pokud by se jen podařilo nepustit tam otroctví - a tak se “Krvácející Kansas” stal na desítku let dějištěm terorismu a partyzánské války mezi pro a protiotrokářskými frakcemi – tam se roztavila pojistka a pak nastal výbuch u Fort Sumter.

Než občanská válka po čtyřech hubených a krvavých letech skončila u soudní budovy v Appomattoxu, ustanovily se pro dohlednou budoucnost čtyři body. Prvním bylo, že ve válkách příštího století nebude pro vítězství určující, kdo má nejlepší generály (Jih je nepochybně měl), ale to, která strana má větší průmyslovou základnu, větší populaci a větší ochotu odhodit tradiční válečná pravidla a zacházet s civilisty jako s vojenským cílem. Druhým bodem bylo, že mělo-li být z Jihu odčerpáno bohatství, a to mělo, pak to mělo prospět Spojeným státům, přesněji průmyslovým státům Severu spíše než Anglii nebo jiné cizí mocnosti.

Třetím bodem bylo, že se Spojené státy staly vojenskou velmocí schopnou bojovat a financovat obě strany jedné z největších válek 19. století, a potenciálně schopnou ještě zasahovat do evropských záležitostí, kdyby na to přišlo. Každá významná evropská mocnost měla na bitevních polích občanské války své atašé, zčásti jistě proto, že už jim ta nepříjemnost začala docházet. Dílem však i proto, že technologický pokrok 19. století měl na bitevním poli stejně dramatcký dopad jako jinde, a občanská válka poskytovala zneklidňující obraz toho, jako mohou opakovací pušky, vylepšená děla, obrněné lodě a železniční doprava změnit válečnictví. Většina z nich z toho sice vyvodila špatné závěry (to probereme podrobněji v některém z dalších příspěvků), ale fakt, že tam byli, poukazuje na to, že Amerika, před padesáti lety ještě tichá voda světové politiky, už byla v roce 1860 úplně jiná.

Pro naše téma je ale nejdůležitější čtvrtý bod. Konec války přinesl také konec debaty o tom, jakým způsobem bude Amerika dále expandovat. Plantážová ekonomika nebyla zrušena (textilky na Severu závisely na bavlně z Jihu stejně jako ty v Anglii), ale její touze expandovat byla přistřižena křídla, když byly Velké prérie pomocí Zemědělských zákonů (Homestead Acts) otevřeny severnímu modelu rodinných farem. Otázky veřejné politiky, jež byly předmětem předválečných sporů, tj. obchodní politika, vnitřní pokrok atd., byly pro zbytek století vyřešeny ke spokojenosti Severu. Čerpadlo na bohatství znovu naskočilo, už bez pojistného ventilu nových území, a předválečná relativní prosperita Jihu ustoupila místní depresi, která skončila až po druhé světové válce. A ekonomika Severu zatím vzkvétala, chráněna cly a obchodními bariérami, podpořena federálními investicemi do železnic a dalšího a nově navíc čerpadlem na bohatství z Jihu.

Osídlení zbytku kontinentu už bylo rychlé a proběhlo podle severního vzorce. Vojenské technologie, jež zlomily Jih, byly nyní s ještě ničivějším účinkem obráceny proti původním obyvatelům, kteří stále ještě bránili svá kmenová území. Evropští vojenští atašé (ano, stále kroužili kolem, i při válkách s Indiány byly Spojené státy objektem zájmu všech evropských velmocí 19. století) obdivně psali, že prérijní kmeny jsou nejlepší lehkou kavalerií všech dob, přesto se však nedokázali ubránit opakovacím puškám, Gatlingovým kulometům a systematickému vybíjení bizonů, kteří byli jejich hlavní potravou. Když byly kmeny zatlačeny do malých neúrodných rezervací, na jejich půdu se nahrnuli bílí osadníci a zaváděli týž vzorec měst a farem, jaký se tak dobře uchytil na východě. V prériích ale nebyl zdaleka tak úspěšný a dále na západ už vůbec, ale první známky jeho neúspěchu zůstaly mnoho desítek let zcela nepovšimnuty.

Ve věku železnice už Západ prostě nebyl tak veliký, a pobřeží Tichého oceánu tvrdě zarazilo další územní expanzi. V opojných 40. letech 19. století, kdy bylo ještě možné zapomenout na válečné náklady, američtí politici zcela vážně diskutovali o invazi s cílem dobýt celé Mexiko (nakonec se dohodli na polovině) a v době oregonské kontroverze v téže dekádě dokonce mnoho z nich požadovalo, aby bylo i za cenu války s Británií uchváceno území, jež je dnes jižní polovinou čtyř nejzápadnějších kanadských provincií. V obou diskusích nakonec zvítězily chladnější hlavy a než skončila poslední dekáda 19. století, nikdo už vážně nenavrhoval ani jednu z variant: Británie tehdy měla zdaleka nejsilnější a technologicky nejvyspělejší armádu na světě, a myšlenka na pohlcení zbytku Mexika Spojenými státy narazila na přetrvávající rasismus, jenž nestrpěl představu, že by se miliony Mexičanů náhle staly americkými občany.

Expanzní režim, jenž definoval Ameriku 19. století, tak skončil dříve než ono století, a tato skutečnost nakonec Ameriku postrčila do věku zámořského impéria. O tom zase příště.

Originál článku ze 14. 3. 2012 je dostupný zde: http://thearchdruidreport.blogspot.cz/2012/03/america-modes-of-expansion.html

Překlad: Marta Kvapilová