Amerika: Orel a lev

24. 08. 2012 6:36:31
Poslední dobou jsem ve svých článcích už vícekrát komentoval, kolik lidí ze současné americké levice se chová takovým způsobem, jako by současné americké impérium bylo v dějiných světa jedinečné, ať už rozsahem, zlovolností či kombinací obého. To je neskutečně absurdní názor, a předpokládá zcela neuvěřitelnou ignoranci historie. Nicméně došel jsem k myšlence, že za tou historickou slepotou může stát jeden nečekaný aspekt.

Jaký? Naprostá neschopnost většiny dnešních Američanů brát vážně Velkou Británii.

Dnešní Američané vesměs uvažují o Británii stejným způsobem, jako Britové smýšlejí o Lucembursku: rozkošná malá zemička, malebná a pestrá, zajímavá zejména jako turistická destinace, jo, a sedí na strategickém místě, chudáčci, takže jsme tam párkrát museli poslat nějaké jednotky, že? Kdyby existovala technologie, která by dokázala promítnout na plátno názor běžného Američana na Británii, viděli bychom chaotickou koláž Big Benu, Befeaterů, hrázděných domů, břečťanem zarostlých hradů obývaných břečťanem zarostlými šlechtici, Její veličenstvo královnu mávající davu a mišmaš historických obrazů, na nichž se král Artuš, Robin Hood, ta druhá královna Alžběta, lord Peter Wimsey, Jeeves a sem tam nějaká červenající se válečná nevěsta přetlačují na pozadí příjemného zeleného a velmi malého kusu země.

Ale nemyslete si, Amerika také slouží jako projekční plátno pro obrazy v britské fantazii. Když jsme před nějakými deseti lety navštívili Anglii, stavili jsme se s manželkou v obchodě vSt. Albansdokoupit jídlo. Před vchodem bylo takové to vozítko pro děti, které rodiče používají jako úplatek za to, že se děti v obchodě chovají slušně, takové, co dělá zvuky a hrká, aniž by se někam opravdu hýbalo. Vozítko mělo podobu malého plastového kabrioletu se staženou střechou a před ním byl plochý panel s krajinou, jež měla představovat Ameriku: na jedné straně poušť s nepodařenými kaktusy saguaro a kravskou lebkou, na druhé straně město se samými mrakodrapy a přímo vpředu kovboji obsazená pláň s horami v dálce a dlouhá rovná silnice mizící v nekonečnu. Byl to zajímavý náhled na druhou stranu složitého kulturního vztahu.

Takové obrazy v paměti Britům jistě nikterak nepomáhají pochopit Ameriku. Soudím tak podle rozkladného účinku amerických obrazů Británie, ne jen americké chápání Británie, ale i jejich vnímání posledních tří století světových dějin, o podstatě moderního impéria nemluvě. Dokud mí američtí čtenáři smýšlejí o Británii jako o rozkošné malé zemičce, je to vše mimo dosah.

A to proto, že z historického hlediska byla Británie do nedávna vše, jen ne rozkošná malá zemička. Byla to pyšná, nemilosrdná a chamtivá globální supervelmoc s největší a technicky nejvyspělejší válečnou mašinérií na světě a největší impérium v dějinách lidstva. Přímo z Londýna byla ovládána přibližně čtvrtina zemského povrchu a zhruba stejný díl lidské populace, a kdo měl vůči tomuto stavu v říši příliš hlasité námitky, mohl očekávat, že jeho názor bude poupraven s pomocí Maximova kulometu. Světové námořní dopravní cesty, tehdy jako nyní hlavní tepny světového obchodu, byly vydány rozmarům královského námořnictva, a když britští vlastenci vyzpěvovali, že “Britannia vládne vlnám,” konstatovali tak ten jeden nejpodstatnější fakt geopolitiky a ekonomiky 19. a počátku 20. století.

Poslední dobou je mezi některými historiky v módě vykreslovat britské impérium jako globální sílu dobra a vzor všech věcí, o něž by novější impéria (a ano, cílem těchto úvah bývajíUSA) měla usilovat. Ve skutečnosti ale britské impérium vykonávalo svou moc s dechberoucí nemorálností. Například opiové války z let 1839-42 a 1856-60. Británie bombardovala civilní cíle podél čínského pobřeží, ne jednou, ale dvakrát, a následovala komplexní invaze s cílem přinutit čínskou vládu ke zrušení rozhodnutí o zákazu dovozu opia, jímž se snažili kontrolovat pronikavý a ničivý problém s drogami. Skutečnost, že britští kupci mohli na úkor Číny vydělat spousty peněz prodejem opia místním závislým, Britům stačila k ospravedlnění toho, co je i podle dnešních volnějších poměrů nezvykle okatým zneužitím moci. O tomto kusu britských dějin se dnes moc nemluví, a obvykle si ani nikdo nevybaví, že koncentrační tábory by také vynalezeny Brity – a využívány s nadšením (a nezanedbatelným počtem mrtvých) během búrské války v letech 1899-1902.

Samozřejmě je třeba spravedlivě dodat, že takto se chovala všechna evropská impéria 19. století. Británie sice měla říši zdaleka největší, ale nebyla o nic horší než většina, a byla výrazně lepší než někteří jiní. Zrovna tak spravedlivé je říct, že když věk evropských impérií vyvrcholil, započal svůj úpadek a první dva neevropské národy začaly budovat své vlastní významné říše (kdo jste nedávali pozor: byly toUSAa Japonsko), nechovaly se o nic lépe. Impérium je brutální obor a názor, že chování mocností by mělo být vedeno morálními úvahami, je obvykle předkládán upadajícími říšemi, jež už nemají zdroje na to, aby dobývaly další země, tak aspoň kritizují vzestupující mocnosti, které je nakonec nahradí. Ten poslední bod je ale ještě daleko před místem, kde je náš příběh teď.

Když v poslední dekádě 19. století Spojené státy učinily své první nelehké krůčky na cestě k impériu, dnešní představa rozkošné malé Anglie se v americkém povědomí nevyskytovala. Ve skutečnosti pro mnoho Američanů Británie představovala národního nepřítele už z principu. Vždyť i americká státní hymna připomíná obranu americké pevnosti před britskou invazí; Americká válka za nezávislost a britsko-americká válka roku 1812 hrály v kolektivním vědomí národa mnohem důležitější roli než dnes, kdy dvousté výročí druhé zmíněné míjí prakticky bez povšimnutí. Pragmatičtěji vzato – řada Američanů měla o severní hranici země obavy, vždy tu byla možnost, že nepřátelská velmoc vládnoucí na druhé straně může kdykoli vyslat invazní jednotky na jih, aby znovunárokovala své bývalé kolonie. Vlastně až do konce 30. let 20. století byl běžnou součástí každoročních cvičení americké armády nácvik obrany proti britské invazi z Kanady.

Nevím, jestli na to téma proběhl někdy nějaký smyslupný průzkum, ale myslím, že tyto anglofobní postoje byly v 90. letech 18. století vlastní většině Američanů. Vyskytovala se však i anglofilní menšina. V Americe přetrvávaly kulturní rozdíly mezi chudým, vlasteneckým a křesťanským vnitrozemím a zámožnými kosmopolitními městy skeptiků na pobřeží a v těch letech sloužil vztah k Británii jako lakmusový papírek. Jedna strana slavila 4. červenec s viditelným rozhořčením vůči červeným kabátům a jejich Union Jacku a vážně hovořila o zlu volného obchodu a irském problému, ta druhá zatím sledovala novou britskou literaturu a intelektuální novinky, napodobovala londýnskou módu a dokonce i britský přízvuk, když měli pocit, že jim to projde.

Za těmi rozmary se skrývala vážná otázka. Když Spojené státy ovládly svých pár prvních kolonií, námořních základen a smluvních přístavů, byl to riskantní vstup do světa ovládaného britskými flotilami a hlavně britskou politickou a ekonomickou silou. V 90. letech 19. století už se hlavní mocnosti začínaly volně profilovat jako pro- či protibritské, ačkoli rozhodně nebylo jisté, kdo na čí straně nakonec skončí. Až do Srdečné dohody (1904) mezi Británií a Francií bylo podle informovaných názorů stejně pravděpodobné, že Francie skončí jako nepřítel Británie či naopak jako její spojenec. Před americkým lidem a politiky mezi lety 1890 a 1917 stála otázka, zda se spojit s Británií nebo s mladšími říšemi, zejména s Německem, které měly zjevně našlápnuto ke střetu s britským impériem.

Opravdu se mohli vydat kterýmkoli směrem. V roce 1895 Británie aUSAmálem skončily ve válce kvůli hranici mezi Britskou Guajánou a Venezuelou. Venezuelská vláda, tehdy spojenec USA, žádala prezidenta Grovera Clevelanda, aby pohnal Británii k arbitráži; přesně to Clevelandova administrativa nevybíravě učinila. Britský premiér LordSalisburyreagoval přezíravě a veřejné mínění na obou stranách Atlantiku volalo po válce. Až nová krize v Jižní Africe, Jamesonovo přepadení Johannesburgu, jedna z prvních předzvěstí druhé anlo-búrské války, dokázala odpoutat pozornost od vášní a nakonec převládly chladnější hlavy.

Důležité však je, žeCleveland, který se neváhal postavit Británii i za cenu války, byl posledním z opravdových oponentů amerického impéria, kdo byl zvolen prezidentem. McKinley, zvolený v roce 1896, sice osobně byl proti imperiální expanzi, neměl však sílu stát v cestě rostoucí popularitě proimperiální frakce, a jeho vraždou v roce 1901 přešel prezidentský úřad k Theodoru Rooseveltovi, zapálenému imperialistovi a anglofilovi, jakož i osobnímu příteli a učedníkovi námořního stratéga Alfreda Thayera Mahana. V letech 1901 – 1912 byl prezidentský úřad v rukou nadšených imperialistů a do roku 1920 též anglofilů. V té době také Amerika a Británie urovnaly zbývající neshody a postupně dospěly k neformálnímu spojenectví, jež zoficializovala první světová válka.

Řada lidí si v této záležitosti představovala dokonce něco výrazně bližšího než alianci. V jedné z povídek o Sherlocku Holmesovi z roku 1892 vložil Arthur Conan Doyle svému slavnému detektivovi do úst: “Jsem jedním z těch, kdo věří, že pošetilost vládce ani přehmaty ministrovy nezabrání tomu, aby naše děti staly se během let občany téže celosvětové říše pod praporem, na němž se bude Union Jack skvít spolu s Hvězdami a pruhy.” Doyle nebyl zdaleka jediným intelektuálem, který takový návrh vznesl. Anglofilnější Američané nezřídka vnímali, že mají více společného s britskou vyšší třídou než s kulturou anlofóbních Američanů.

Britové sami za sebe měli dobrý důvod, aby chtěliUSAna své straně. Ti z nich, kteří Spojené státy zatracovali jako nepodstatné pro mezinárodní politiku, dostali v 50 letech po roce 1860 řadu štulců. Občanská válka prokázala schopnost Spojených států vést pozemní válku v kontinentálním rozsahu, výbušný růst amerického průmyslu a technologií ohrožoval dosavadní dominanci Británie a pozoruhodně rychlá výstavba prvotřídního námořnictva po roce 1890 naznačovala, že Spojené státy se přibližují k téže schopnosti umisťovat své síly kdekoli po světě, jakou britské námořnictvo dosud považovalo za své soukromé vlastnictví. Britové pak ustavili jako středobod své politiky po roce 1890 smír se Spojenými státy, kteréžto rozhodnutí téměř jistě uchránilo Británii porážky ve válce.

V letech před první světovou válkou jen velmi málo lidí opravdu chápalo, jak křehkým se britské impérium stalo a jak moc nakonec pomoc zpoza Atlantiku potřebovalo. Příčinou problémů bylo to věčné prokletí impérií, dlouhodobý dopad odčerpávání bohatství z porobených národů. Británie ze svého impéria vyčerpala tolik, že jejím porobeným zemím chyběl kapitál a proud čerpaného bohatství už nemohl vydžet dlouho. Zároveň vzestup Německa nutil Británii k hrozně drahému a čím dál dražšímu závodu ve zbrojení, zvláště na moři, kde prudký rozvoj námořních technologií dával každé generaci válečných lodí životnost ani ne deset let, než musela být vyměněna. Tak se Británie ocitla mezi dvěma kameny: příjmy z jejího imperiálního majetku slábly, zatímco náklady na jeho obranu a odrazení potenciálních rivalů závratně rostly.

A pak přišla válka a Británie po zlém zjistila, že ve svém vojenském rozpočtu investovala příliš mnoho do špatných položek. Mocná britská bitevní flotila strávila většinu času vyčkáváním v přístavu, až menší německé loďstvo vyrazí do boje. Když se tak v roce 1916 konečně stalo, strhla se nerozhodná bitva u Jutska, po níž se obě flotily vrátily do přístavů, kde seděly v podstatě až do konce války. Místo toho muselo britské námořnictvo improvizovaně hledat způsob obrany proti plenění německých ponorek, pozemní válka se pak změnila v noční můru zákopových bojů, na něž byla britská armáda naprosto nepřipravená.

Velmi brzy byla americká pomoc tím jediným, co drželo spojence nad vodou. Do roku 1917 přicházela pod vlajkou neutrality; veřejné mínění v Americe bylo silně proti účasti na krvavé lázni v Evropě, ale Prezident Woodrow Wilson, vášnivý anglofil, zajistil, aby si Británie, Francie a Rusko mohly půjčovat obrovské sumy peněz na potraviny a munici, zatímco Německu a jeho spojencům bránil v přístupu. V roce 1917 přišel ve válce kritický moment, kdy Německo porazilo Rusko a chystalo se napřít všechny své vojenské síly na západní frontu, a americká neutralita vyletěla komínem.

Wilson byl v roce 1916 znovuzvolen se sloganem „udržel nás mimo válku,“ leč jak se Británie potápěla, učinil obrat o 180°, dobře známý i novějším pozorovatelům americké politiky. Získal od Kongresu vyhlášení války, vyslal první z konečných 1,2 milionů amerických vojáků na jatka západní fronty a podpořil tyto síly prudkým zrychlením programu finanční a vojenské pomoci zbývajícím spojencům. Tyto kroky poskytly pochroumaným armádám Dohody dost půdy pod nohama, aby se ubránily závěrečné německé ofenzivě, obrátily směr a zatlačily Německo až k vyjednávání o míru.

Na základě vítězství Dohody Wilson rozběhl ambiciózní program za účelem vytvoření nového světového řádu, založeného na trvalém anglo-americkém spojenectví, jenž by byl fixován novou mezinárodní organizací, Společností národů. Wilsonův spěch do války a jeho snaha zapřístUSAdo celosvětového systému spletitých aliancí však odradila spoustu lidí na domácí půdě. Kongres rozhodně odmítl zapojeníUSAdo Společnosti národů a prezidentské volby v roce 1920 drtivě vyhrála anglofobní menšina. V následujících dvaceti letech dělaly Spojené státy vše, co bylo v jejich silách, aby zůstaly mimo transatlantickou politiku, a raději se soustředily na upevnění kontroly v Latinské Americe. V dalším článku rozebereme důsledky tohoto krokuUSAa jejich konečné přijetí role globální říše.

Originál článku dostupný on-line zde: http://thearchdruidreport.blogspot.cz/2012/04/america-eagle-and-lion.html

Překlad: Marta Kvapilová

Autor: John Michael Greer | pátek 24.8.2012 6:36 | karma článku: 8.94 | přečteno: 880x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 34.12 | Přečteno: 588 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 29.31 | Přečteno: 2057 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 16.80 | Přečteno: 291 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 6.32 | Přečteno: 210 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 18.67 | Přečteno: 276 | Diskuse
Počet článků 20 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 877
John Michael Greer je Hlavním Arcidruidem Starobylého Řádu Druidů v Americe a je autorem více než dvaceti knih s širokým záběrem témat. Žije v Cumberlandu (Maryland) s manželkou Sarou. Články překládají Marta Kvapilová a Petr Talaš.

Seznam rubrik

více

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...