Amerika: Benzínová válka

Předem se omlouvám těm čtenářům, které vojenská historie nebaví. Další části příběhu, na kterou se právě chystám, totiž pád Britského impéria a jeho nahrazení dnešním americkým impériem, nelze porozumět bez znalosti vojenských faktů, jež celý proces iniciovaly. Také úpadek a rozpad amerického impéria, jenž je ústředním tématem této série článků, má stěžejní vojenský rozměr.

Jeho počátek je kupodivu nikoli v porážce, ale ve vítězství. Až příliš vzácné je vědomí, že nepřerušená řada vítězných válek je jednou z nejnebezpečnějších věcí, které se zemi mohou přihodit. Britské impérium mohlo potopit mnoho věcí a mnoho jich tomu jistě přispělo, ale lze vcelku bezpečně usuzovat, že to byl zpětný ráz přílišného úspěchu, co Británii nakonec postrčilo ze srázu kolapsu impéria.

Tento efekt lze vystopovat po celé 19. století ve stálém hřmotu nezvládnutých krizí a menších katastrof, jež si jedna za druhou žádaly brutálně účinnou reakci ohromné britské válečné mašinérie, ale žádná ji nikdy nepřiměla zamyslet se nad tím, co dělá špatně. Povstání v Indii či v Súdánu, války v Jižní Africe či Afghánistánu, cokoli, kdekoli obecně začalo sérií zvratů katastrofických pro britskou stranu. Obvykle, ač ne vždy, to bylo vinou armády, té schovanky britského vojenského zřízení v červeném kabátku (i dnes uvidíte Královské námořnictvo (Royal Navy) a Královské letectvo (Royal Air Force), ale nikoli Královskou armádu), do jejíchž důstojnických sborů celé generace anglických šlechtických rodin odklízely neschopné mladší synky.

Takže regiment nebo posádka se nechaly zmasakrovat, město či provincie se dočasně dostaly pod kontrolu místních obyvatel a britský tisk začal volat po krvi. Parlament se ve vší zdvořilosti pohašteřil, až rozhodl o vyslání ohromné vojenské síly na ten konec světa, kterému bylo zrovna třeba dát lekci. Britská armáda zatím postupovala po seznamu dostupných velitelů, které postupně posílala na místo, až se konečně dostala k nějakému, který dokázal také použít tu obrovskou přesilu a technologickou převahu tak, aby válku vyhrál. Jakmile byli místní dostříleni k podrobení se, úspěšný generál zamířil domů do Londýna a do šlechtického stavu, ostatní byli tiše odesláni do penze a jakékoli poučení, jež mohlo předejít další pohromě, bylo ihned zapomenuto. Vždyť to vše bylo od Londýna tak daleko! Každá další generace důstojníků ve výcviku povinně četla Clausewitze a snila o Waterloo, zapomínajíc, jak rychle se svět kolem nich mění.

Dokonce ani první světová válka nedokázala otřást pevnou vírou Britů, že co fungovalo v minulosti, bude fungovat i v budoucnosti. Tentokrát to nebylo tak daleko od Londýna, armáda druhé straně nebyla přečíslena počtem ani zbraněmi, i technologicky hrála stejnou ligu. Německo v roce 1914 bylo jednou z předních průmyslových zemí světa a mělo velkou a velmi schopnou armádu. Ta byla ironií osudu právě tak zabržděna šňůrou úspěchů jako ta britská a pokusila se zopakovat triumf nad Francií z roku 1870, aniž věnovala pozornost možnosti, že by to Francouzi mohli čekat. Oni to ale čekali. Německá ofenziva byla zastavena podél nerovné linie napříč severní Francií a Belgií. Parlament se zdvořile pohašteřil a Británie pak zkusila obvyklý trik s masou svých imperiálních sil – a to byla ta chyba, protože napřít masy proti zakopanému nepříteli s kulomety a moderním dělostřelectvem znamenalo jen tolik, že celé regimenty byly vyhlazeny, aby získaly jen pár metrů krví nasáklého bahna.

A co hůř, britská armáda ani neopakovala obvyklou praxi střídání generálů, než našla nějakého, který si v boji věděl rady. Místo toho stále stejných pár velitelů opakovalo stále stejnou taktiku po celou válku, ačkoli tato taktika opakovaně selhávala a stála desítky a statisíce britských životů. Západní fronta se změnila v peklo vyhlazovací války, kterou Dohoda vyhrála díky tomu, že Spojené státy přisypaly své zdroje, bohatství a nakonec i vojáky na její misku vah. Po oslavě vítězství, penzionování a tradičním povýšení generálů do šlechtického stavu už bylo velmi snadné zapomenout, že nebýt smršti americké pomoci, mohla Británie válku docela dobře prohrát.

Tak či tak první světová válka přivedla Britské impérium na pokraj bankrotu. Čerpadlo na bohatství příliš dlouho běželo na plný výkon, odsálo bohatství ze stávajících kolonií a ani expanze britských ekonomických zájmů do kontinentální Evropy nemohla propad dorovnat, neboť Evropa během války téměř vykrvácela. Úspěch Irska ve válce za nezávislost (1919-1921) ukázal, odkud vítr vane. Anglie během let rozdrtila mnoho irských povstání, ale v důsledku první světové války to už nebylo možné; po dvou letech tuhých bojů britský premiér David Lloyd George ve snaze odvrátit úplnou irskou samostatnost pohrozil vystupňováním násilí, aby přiměl provizorní irskou vládu přijmout autonomii pod nominální bristkou nadvládou. To se ukázalo být jen nouzovým řešením, a ještě slabým. V následujících třiceti letech, kdy Irsko přetínalo zbývající pouta k Britskému impériu, politici v Londýně jen vrčeli a dívali se jinam, protože zdroje potřebné k jakékoli jiné akci nebylo možno uvolnit z jiných, naléhavějších potřeb. Mí čtenáři, kteří sledují širší záběr těchto článků, si zapíšou: Když už si impérium nemůže dovolit udržovat kontrolu nad svými nejstaršími a nejbližšími podrobenými zeměmi, řítí se do propadliště dějin.

A na druhé straně Severního moře zatím narůstal daleko vážnější problém. Vítězství z druhé ruky v první světové válce ušetřilo Británii nutnosti poučit se z války, zatímco Německo si po porážce nemohlo dovolit lekci ignorovat. Versailleská mírová smlouva, která ukončila první světovou válku, nacpala do britských a francouzských čerpadel na bohatství příliš mnoho ze zbývajících německých statků, a k bolestné porážce se tak přidala urážka zbídačením. (Vzhledem k tomu, že jak Británie, tak Francie skončily válku s obrovskými dluhy vůči americkým bankám, značná část německého bohatství svižně vyrazila přes Atlantik, kde pomohla rozpoutat bouři “bouřlivých dvacátých let.”) Během 20. let, kdy byla německá armáda spoutána přísnými limity danými ve Versailles, sedávali mladí důstojníci, jejichž jména vejdou za pár let do dějin, dlouho do noci a diskutovali o tom, jak mohla být válka dovedena k vítězství a jaká armáda by ji mohla vyhrát. Když pak díky mužíčkovi s Chaplinovským knírkem, kterého tisk vesměs podceňoval coby rádoby Mussoliniho, dostali šanci takovou armádu vybudovat, začal se rýsovat děsivě odlišný způsob vedení války.

Tito důstojníci si totiž uvědomili, alespoň částečně, že benzínový motor s vnitřním spalováním zcela předefinoval možné podoby války. Británie převedla své jednotky z uhlí na naftu už před první světovou válkou, vybavila svou armádu tanky, automobily a letadly, ovšem strategická vize, jíž se to vše řídilo, zůstala uvězněná v 19. století. V myslích vojenských plánovačů Anglie, Francie i většiny ostatních zemí zůstávala podstata války stejná jako po staletí: dvě armády se zformují proti sobě, napochodují k sobě, manévrují na vhodné pozice a vybojují bitvu; armáda, která se z bitevního pole stáhne jako první, prohrála. Vypláchnout a opakovat podle potřeby, dokud se armáda, vláda či lid jedné strany nevzdají. Nový způsob války, který začínali navrhovat mladí němečtí oficíři, se už těmito pravidly neřídil. Bude potřeba se na ten rozdíl pořádně podívat, neboť současný americký styl války je cele založen na principech, které oni němečtí důstojníci zavedli, a částečně... ale k tomu se dostaneme.

Před několik týdny jsem se v článku o americké občanské válce zmínil, že evropští vojenští atašé, kteří sledovali armády a přihlíželi jejich bitvám, si prakticky všichni odnesli špatné poučení. To proto, že se věnovali dvěma nejslavnějším generálům zmíněné války, Ulysses S. Grantovi a Robertu E. Leeovi, a té části války, jež se odehrávala nejblíže k Washingtonu DC a přístavním městům na východě, v oblasti východní Virginie mezi Washingtonem, Richmondem a mořem. Bitvy, které tam Grant vybojoval po té, co převzal velení Potomacké armády, byly prvním předobrazem zbytečných jatek na západní frontě první světové války, jen s jedním významným rozdílem: z pohledu Granta a Unie nebyly zbytečné, neboť představovaly součást širší strategie.

Grant prý tuto strategii popsal velice jednoduše, jak to měl rád: “Já kočku podržím a Sherman ji stáhne z kůže.” A to se přesně stalo. Grantovou úlohou bylo zadržet Leea a severovirginskou armádu, tedy nejlepšího generála a nejtvrdší jednotky Konfederace, aby se nedostali na zranitelnější západní frontu. Zatím Grantův protějšek gen. William T. Sherman pochodoval se svou armádou z Tennessee přes Georgii k moři a odtud přes obě Karolíny na sever do Virginie; jeho úkolem bylo zničit ekonomické a zemědělské zázemí Konfederace, ochromit její schopnost výživy a zásobování armády a znemožnit jí pokračování v boji. Proto Shermanovi “povaleči” zemi ožebračili, zanechávajíce jen dodnes hořké vzpomínky, a také to vysvětluje jednu drobnost, o které se zmiňují jen ty nejdůkladnější studie občanské války: během několika měsíců, které mu zabralo tažení srdcem Konfederace, vybojoval Sherman jen dvě významné bitvy.

Grant se po zásluze proslavil, ale Sherman byl nejspíše nejnovátorštějším vojenským myslitelem 19. století. Kdykoli se setkal s armádou Konfederace a situace to umožňovala, vyhnul se jí, obešel ji, dostal se jí do týla a útočil na její zásobovací a komunikační cesty, čímž ji přinutil k chaotickému ústupu. Dříve než kdo jiný si uvědomil, že válku nemusejí vyhrávat jen bitvy, a že síly, které se dokáží pohybovat rychle, dostat se do týla nepřítele a zaútočit na zranitelné území za liniemi, mohou zcela ochromit schopnost nepřítele vůbec vést válku. Zhruba o sto let později se tomuto přístupu začalo říkat “blitzkrieg,” blesková válka; a dnes je základem koncepce vzdušně-pozemního boje (Airland Battle Doctrine), jádra americké vojenské strategie.

Myslím, že ti němečtí důstojníci, kteří ve 20. letech 20. století rokovali dlouho do noci, Shermana znali, a uvědomili si, že to, co dokázal s pěší infantérií, by bylo ještě daleko efektivnější s použitím tanků, letadel a pěchotou na palubě nákladních automobilů. A tak když v roce 1940 znovu vyzbrojené Německo vyrazilo srovnat skóre s Francií a Británií, strategie, již nejvyšší velení zvolilo, byla prakticky stejná jako ta, kterou Grant a Sherman použili k rozdrcení Konfederace. Britové a Francouzi vyrazili zopakovat první světovou válku a nasměrovali svá vojska do severní Francie, kde chtěli zachytit očekávaný německý nápor z Belgie. Němci tamtudy poslali jen část svých sil, čímž spojenecké armády přišpendlili – drželi kočku z Grantovy metafory. Když byly Spojenci plně zapojeni, ostatní německé jednotky prošly drsné Ardenské hory, dostaly se za spojenecké linie a s jistotou šly stáhnout kočku z kůže. Za necelé dva měsíce se Francie vzdala, britské síly utrpěly ponižující porážku a z Dunkirku prchaly za Kanál, nechávajíce za sebou tanky, děla i všechno ostatní.

Zhruba ve stejné době, kdy mladí němečtí oficíři sedávali do noci a hovořili o strategii, na opačné straně eurasijského světadílu sedával jiný klub důstojníků a řešil to samé a se stejně dramatickými důsledky. Japonsko nemělo výhodu nedávné porážky, z níž by mohlo čerpat, ale ponižující události roku 1854, kdy americké bitevní lodě přinutily Japonce otevřít přístavy americkým obchodníkům a zrušit staletou politiku ekonomické lokalizace, zanechaly v japonských vzpomínkách zjitřenou ránu. S vědomím toho, že jedinou alternativou by bylo podrobení některou ze stávajících imperiálních mocností, vůdci Japonska horečně budovali moderní armádu a průmyslovou ekonomiku, která jí dodala zuby; následovala krátká a úspěšná válka s Ruskou říší, v níž japonská flotila rozdrtila ruského soka ve dvou bezchybných námořních bitvách. Mladí důstojníci Císařského námořnictva však záhy po první světové válce poznali, že časy bitevních lodí končí, a přijali za své možnosti námořního letectva už v době, kdy většina ostatních zemí z námořnictvem považovala letadlové lodě za plýtvání časem.

Mí američtí čtenáři nepochybně vědí, jak tyto přípravy ovlivnily USA dne 7. prosince 1941 a ve dnech následujících, ale už si nemusejí být vědomi, že britské síly v Pacifiku utrpěly právě tak katastrofální a pokořující porážky. Příčinou bylo zase prostě to, že si Japonci, na rozdíl od Británie, uvědomili a akceptovali nové vojenské možnosti, jež přinášela ropa a motor s vnitřním spalováním. Opevněné námořní základny, jež byly pro britskou strategii v Tichém i Indickém oceánu stěžejní a jež byly v Londýně považovány za nedobytné, padaly do japonských rukou jako zralé hrušky. Asi nejlepší ukázkou nepoměru byla osudová plavba bitevní lodi Prince of Wales a křižníku Repulse, dvou nejmocnějších britských plavidel v jihovýchodním Pacifiku, které se den po Pearl Harboru plavily ze Singapuru s cílem zaútočit na japonský výsadek na malajském pobřeží. To byl tah jako vystřižený z Alfreda Thayera Mahana, jenže Japonci už Mahanovskou hru nehráli... Lodě byly záhy odhaleny a potopeny japonskými torpédy.

Válka, jež následovala, se obvykle nazývá druhou světovou, ale mohla dostat i jiné, přiléhavější jméno: benzínová válka. Dílem je to proto, že počáteční oslnivá vítězství dvou mocností Osy, jež se počítaly, vzešla právě z pochopení toho, co benzínové motory ve válce dokáží; Mussoliniho Itálie nikdy pořádně nepochopila válečnou revoluci, již benzín umožnil, a tak byla záhy a často trhána na kusy. Je to dílem také proto, že válečná strategie všech stran se hodně soustředila na přístup k ropě; ty dvě spojenecké země, které se počítaly, USA a SSSR, měly ohromné zásoby ropy, kdežto Osa neměla žádné, a podoba války byla určena snahou zemí Osy ukořistit ropná pole a snahou Spojenců jim tom zabránit. A konečně proto, že vítezství v této válce připadlo těm, kdo dokázali na bitevní pole přenést nejvíce energie z benzínu. Dokud to zvládalo Německo a Japonsko, byly na vzestupu; jakmile týž přístup uplatnily Spojené státy a Sovětský svaz s jejich daleko hojnějšími zásobami, byl osud Osy zpečetěn.

A Britské impérium? Je naprosto nepřístojné hovořit přímočaře o tom, co se s ním stalo, leč myšlenkový experiment může být k užitku.

Představme si tedy, že by se křivolaké uličky, jimiž dějiny dovedly Spojené státy do dvou světových válek po boku Británie, vinuly opačným směrem. Mohla to být venezuelská krize z roku 1895, o níž jsem se zmínil minule, nebo některá jiná srážka v britsko-amerických vztazích, jíž se státníci obou stran úspěšně vyhnuli. Na tom až tak nezáleží. Podstatné je, že v roce 1914 a dále v této alternativní historii definují americkou reakci na přicházející válku v Evropě spíše anglofobové než anglofilové, a Británie je ponechána osudu napospas. Představme si, že v roce 1918 Německo zvítězilo a jeho další vůdce, řekněme, že to mohl být mladý císař Wilhelm III., syn dobyvatele Francie, jde v roce 1939 do války proti ochromenému Britskému impériu a přinutí ho vzdát se. Co by se dělo pak?

Potenciální válečné cíle kteréhokoli soupeře Británie z počátku 20. století je snadné si představit, resp. vyhledat. Především by bylo rozebráno Britské impérium, dobyvatelé by uchvátili, kolik chtěli, zbylým částem by byla povolena autonomie pod kontrolou nové imperální mocnosti, a několik kolonií, které se dobyvatelům nehodily, by bylo symbolicky ponecháno Británii. Za druhé by se britská vláda stala trvalým podřízeným spojencem nové imperiální mocnosti. Za třetí, britské vojsko by bylo zredukováno na zlomek své původní velikosti, a britská vláda by byla povinna dodávat jednotky a lodě na podporu nové imperiální mocnosti, kdykoli se tato rozhodla pro nové válečné dobrodružství. Za čtvrté by se od Británie očekávala platba obrovských částek jakožto válečných reparací. Na závěr, aby se to vše zpečetilo, musela by britská vláda akceptovat přítomnost okupačních sil v Británii a jejích zbylých koloniích a stálé vojenské základny by byly předány nové imperiální mocnosti. Tohle se obvykle dělo poraženým zemím ve válkách 19. a 20. století.

Nyní ten seznam srovnejte se vztahy mezi Velkou Británií a Spojenými státy americkými od roku 1945 do součanosti. To je něco, o čem se ve slušné společnosti do dnes nemluví: Britské impérium padlo na počátku 40. let 20. století, kdy Spojené státy dobyly a začaly okupovat Británii. Bylo to dobytí bez krveprolití, stejně jako Německo dobylo Dánsko či Lucembursko, a jelikož alternativou bylo vzdát se nacistickému Německu, byli na tom Britové v zásadě ještě dobře. Ačkoli žádný z premiérů královny Viktorie by ani na moment nepřipustil představu cizích jednotek usazených na britské půdě, právě tam jsou teď usazeny tisíce amerických vojáků. A to je jen jeden z přetrvávajících odkazů Benzínové války...

Originál článku dostupný on-line zde: http://thearchdruidreport.blogspot.cz/2012/04/america-gasoline-war.html

Překlad: Marta Kvapilová