Tydliták a Tydlitek

Před pár dny jsem si uvědomil, že tento článek na Archdruid Reportu vyjde v den, který si příští generace budou alespoň letmo pamatovat. Za rok bude 21. prosince 2012, datum, kterému pěkných pár lidí připjalo výstřední štítky a k němuž upnuli velká očekávání, ale které pak dostane docela jinou přezdívku; myslím Den, kdy se nic nestalo.

Nepochybuji, že sebedůvěra poslední věty některé z mých čtenářů raní. Vlastně je to sázka na jistotu, že sem někdo vloží rozhořčený komentář, plamenně hájící tvrzení, že budoucnost není předurčená a že obří kometa, vesmírní ještěři nebo něco takového může toho dne přijít a udělat ze mně idiota. To je běžný způsob pohledu na věci a jsou situace, kdy je i vhodný; jenže tohle náhodou není ona.

Ne všechny předpovědi totiž spadají do manévrovacího prostoru, který budoucnosti vymezují přírodní zákony a přirozené darebáctví věcí. Na příklad když někdo oznámí, že na trh přichází perpetuum mobile, je to prostě špatně – stejně špatně, jako by oznámil, že zítra vyjde Slunce na západě a skály spadnou přímo do nebe. Ve fyzice je mnoho nejistot, dokonce prý více, než si lidé mimo obor uvědomují, ale fungování základních zákonů zachování energie v lidském měřítku mezi nimi není. Pokud někdo učiní předpověď, která je s nimi v rozporu, zvláště, pokud spočívá v nějakém vyzkoušeném a nefunkčním triku, který je odpovědný za množství předcházejích chybných předpovědí, můžete klidně vsadit svůj poslední dolar, že to zase nevyjde.

Je zajímavé, že tentýž argument je stejně platný pro předpovědi, které překračují limity vesmíru daleko nenápadněji. Mám na mysli logiku, která řídí bubliny a krachy v tržní ekonomice. Abych byl konkrétnější, za každou spekulativní bublinou je přesvědčení, že když některá aktiva stoupají v ceně, budou tak činit do nekonečna. Takové přesvědčení je vždycky špatně a vždy je během několika let vyvráceno, ale bez něj nemůže spekulativní bublina vzniknout (je to bludná představa, že cena aktiv, která jsou právě v kurzu, bude prostě růst dál a dál, která vede jinak soudné lidi, aby utopili své čisté jmění do zboží z Pets.com a špatně jištěných hypoték a všechno ztratili), a tak se s tím bludem vyrukuje pokaždé, když některý druh aktiv začne nafukovat bublinu.

To znamená, že když se naučíte rozeznávat příznaky spekulativní bubliny, můžete sebevědomě činit přesné předpovědi příštích událostí. Řada lidí (jak si dlouhodobí čtenáři mého blogu vzpomenou, byl jsem jedním z nich) tak také činila u realitní bubliny, jež tak katastroficky praskla v roce 2008. Jen málo bublin v minulosti vykazovalo známky blížícího se problému tak zřetelně jako tato, a ačkoli unikly všem kromě několika ekonomů, méně zaslepeným čtenářům neušly. Jak psal Keith Brand na blogu HousingPanic (hlas soudnosti napříč celou bublinou): “Milý Bože, tohle skončí tak špatně.”. Měl pravdu; jeho konkrétní předpovědi (i ty od řady jiných blogerů na téma realitní bubliny) mířily vesměs do černého, a ti, kdo se jim vysmívali (a bylo jich hodně, někteří s působivými referencemi) se poslední tři roky hodně snažili předstírat, že se nezesměšnili.

Nic z toho není v naší současné situaci tak irelevantní, jak to vypadá, protože se na nás v Americe plnou parou řítí další spekulativní bublina. Je značně úžeji zaměřená, než byla ta realitní (ale buďme fér, realitní bublina byla největší spekulativní bublinou v historii trhů, takže prakticky cokoli bude úžeji zaměřeno), leč může ještě způsobit srovnatelné škody na tom, co zbylo z americké ekonomiky. A co že to tedy je? Shale gas – břidlicový plyn.

Plynová bublina je velkým ekonomickým tématem, o kterém jste nejspíš ještě neslyšeli, ale to se nejspíš brzy změní. Za vším tím humbukem kolem nevyčerpatelného břidlicového plynu jsou dvě prostší a mnohem méně působivé skutečnosti. Tou první je, že technologie hydraulické injektáže dokáže z břidlicových ložisek uvolnit jen skromné objemy zemního plynu. Tou druhou a důležitější je, že za posledních nejméně šest let dokázala technologie hydraulické injektáže uvolnit neskromné objemy úvěrů a těmi financovat explozivní růst plynařského těžebního průmyslu.

Průsečík těchto dvou skutečností vytvořil klasickou bublinu, když se silně nadsazenými odhady rezerv otevřel proud levných úvěrů na podíly na aktivu, které nedokáže podpořit ta velkolepá prohlášení. Protože jak americké těžební zákony, tak Wall Street očekávají od firem, jež si kupují práva na těžbu břidlicového plynu, okamžitou produkci bez ohledu na situaci na trhu, prodává se dnes zemní plyn za cenu (kolísající kolem 3,50 USD/MMBtu, když jsem se naposledy díval), která nepokrývá ani náklady na vrty a těžbu. Moji čtenáři si jistě vzpomenou na spekulanty nemovitosmi, kteří vprostřed bubliny horečně skupovali nájemní nemovitosti, i když nájem pokryl sotva zlomek splátek hypotéky; toto je přesně stejné uvažování.

Takže je jistojisté, že v určitém bodě v docela blízké budoucnosti, byť asi ne zrovna v příštím roce či dvou, bublina břidlicového plynu praskne, velká jména z oboru budou následovat Countrywide Mortgage a Washington Mutual a těžba plynu se bude propadat, dokud se rostoucí ceny plynu a klesající rozpočty na průzkum a vrty nevrátí do smysluplného vztahu. Pamatujte si, je právě tak jisté, že čím blíže budeme konci bubliny, tím výstřednější budou prohlášení na téma trvalosti a převratné povahy tzv. revoluce břidličného plynu (“shale gas revolution”) a tím hrubší budou reakce těch, jejichž zaměstnání na bublině závisí, na jakoukoli zmínku, že to, co se děje, je opravdu bublina.

To vše nás přivádí zpět k 21. prosinci 2012 a k proroctvím o katastrofách či masovém osvícení, která se nakupila kolem konce mayského kalendáře. Pro informaci, mayský kalendář samozřejmě nekončí rokem 2012. Ve skutečnosti nekončí vůbec (jako většina starověkých narodů Mayové vnímali čas jako kruh, ne jako přímku) a sami Mayové na to datum nepředpovídali nic mimořádného; je to prostě jen datum překulení se jednoho z mnoha časových cyklů, které sledovali. Celý ten cirkus jednoduše vytvořil starý José Arguelles ze směsky filozofie New Age, útržků nepochopených Mayských legend a drogové vize Terence McKenny, takže nepřekvapuje, že se ani dva lidé neshodnou v tom, co že má rok 2012 vlastně přinést. Stal se vlastně ohromným plátnem, na něž je možno promítnout libovolné představitelné fantazie; jediné, na čem se zřejmě všichni shodnou, je, že ať už se toho roku stane cokoli, bude to hodně, hodně velké.

Při bližším pohledu pak zjistíme, že víra v apokalypsu v roce 2012 má mnoho společného s vírou, že cena aktiv může do nekonečna stoupat. Obě víry nabízejí velké příběhy, v nichž nahrazují obyčejný vzorec lidské existence fantaziemi typu něco za nic. Ti, kdo bublině věří, si stojí za tím, že mohou mít neomezené bohatství, aniž by pro ně museli pracovat; ti, kdo věří v rok 2012, si stojí za tím, že mohou mít nový lepší svět, jaký si myslí, že chtějí (ať už to znamená nové osvícení nebo hollywoodský svět přeživších hrdinů ve válce s bloudícími zombiemi), aniž by pro něj museli pracovat. V obou případech fantazii pohání přesvědčení, že dává smysl sedět na zadku a čekat, až vám trh, vesmírní ještěři nebo něco jiného zajistí budoucnost, jakou si myslíte, že zasloužíte.

To je v těchto dnech pro mnoho Američanů velmi lákavá představa, a stojí za to se podívat, proč tomu tak je. Pro začátek: jistě, hodně lidí v Americe opravdu sedí na zadku a bohatne. Většina z nich sedí v rohových kancelářích velkých korporací, kde tráví čas rozhodováním, které by jim - soudě podle jejich výsledků - šlo lépe s křišťálovou koulí typu: “Odpověď mlhavá, zeptejte se později.” John Kenneth Galbraith ve své knize Kultura pohody (The Culture of Contentment) bez skrupulí poukazuje na to, že je v Americe pravidlem, že čím více peněz vyděláváte, tím méně práce musíte dělat, a dalo by se dodat – tím méně hodnot musíte vytvářet. Podívejte se na nejvyšší představitele amerického bankovního průmyslu s jejich mnohamilionovými ročními bonusy: co, kromě trápení milionů obyčejných lidí, vlastně produkují?

Navíc i velká většina z těch, kdo se poslední dobou hlásí k 99 %, velmi těží ze systémové nerovnováhy, která poskytuje 5 % lidstva žijícím ve Spojených státech asi čtvrtinu světových zdrojů energie a třetinu surovin a průmyslových produktů. Už jsem několikrát poukazoval na to, že kdybychom my Američané museli náhle začít žít se spravedlivým podílem světových zdrojů a ekonomických výstupů, museli bychom počítat s asi osmdesátiprocentním snížením platů. Z toho plyne, že pokud jste průměrný Američan, jen asi dvacet procent vašeho životního stylu je zaplaceno vaší vlastní prací. A zbytek? Většina Američanů to vědět nechce a bude z plných plic křičet, že bohatství může vzniknout i z čistého vzduchu nebo jakékoli jiné absurdity, jakou se vám chce vymyslet; a přebíjejí myšlenky na to, kdo že to tedy platí náklady jejich pohodlných životů.

Přesto jsem dospěl k názoru, že nejdůležitější silou za všemi těmi fantaziemi “něco za nic” je něco jemnějšího, a pronikavějšího: víra v pokrok, o níž se nemluví, ale která je zavedeným náboženstvím současného průmyslového světa. Víra v neustálý pokrok obsahuje přesně tytéž velké příběhy jako spekulativní bubliny a apokalyptická proroctví: všední realita v podobě snižujících se výnosů a limitů růstu je odsunuta přesvědčením, že z jakéhosi neodvolatelného zákona existence musí být budoucnost vždy světlejší než minulost. To je motivace lidí, kteří chodí na tento a jiné blogy o ropném zlomu, aby tu psali, že můžeme navždy pohánět naše SUV a mobily, když postavíme thoriové reaktory nebo když využijeme energie nulového bodu nebo když přeměníme celou Nevadu na jednu velkou farmu na řasy. Také není náhodou, že valná většina těchto lidí ve skutečnosti nedělá nic pro to, aby se ty sny mohly naplnit; stejně jako u ostatních fantazií “něco za nic” mají důvody k nicnedělání ve výsledku významnou roli.

A je to opět popularita víry v pokrok, která tolika lidem tak zjednodušuje uvěření v apokalyptické fantazie. Pokud už jste přijali myšlenku, že historie je velkým příběhem, který vám připisuje v celkovém schématu věcí výsadní místo, je snadné posunout se od jednoho velkého příběhu k jinému – řekněme od toho, který považuje lidi v dnešních průmyslových společnostech za miláčky osudu, k tomu, který je identifikuje jako zlé hříšníky proti životnímu prostředí v rukou rozzuřené Gáji nebo který je vybízí k očekávání spásy z vnějšího vesmíru se vším zápalem a s rétorikou melanéského cargo kultu, nebo který hlásá, že Stvořitel vesmíru se chystá rozpoutat zuřivou genocidu proti všem, kdo nepřistoupí na správnou víru, nebo který... doplňte si sami, protože v jádru jsou všechny prakticky stejné. Tváří v tvář kosmu, jenž obvykle nenaplňuje náš pocit nárokovosti, všechny nabízejí příběhy, díky nimž se věřící cítí být mimořádní, slibují vzdušné zámky a nabízejí vydatnou porci výmluv, proč nelze konat v době, kdy jsou činy zoufale potřeba.

Dnes už je čím dál těžší starou víru v pokrok udržet. Je příznačné, že sám Gordon Moore prohlásil, že Mooreův zákon, dlouho zásadní pro rétoriku technologického triumfalismu, už neplatí. Rozmary kolektivní představivosti nepatří k věcem, jež lze spolehlivě předpovídat, ale závratná prohlášení o 21. prosinci 2012 mi dělají starosti. Existuje dobrý důvod myslet si, že rok 2012 bude těžký – ale prosím, žádné imaginární pohromy v duchu apokalyptické rétoriky, spíše pomalé, úmorné, zoufale všední zlé časy, jakým čelili naši prarodiče za Velké hospodářské krize, té předcházající, a v takových časech může být obtížné odolat třpytným příslibům apokalyptické fantazie.

Je však důležité, aby alespoň někteří z nás těmto příslibům odolali. Velké příběhy, o kterých mluvíme, mají společného ještě něco: dříve či později zklamou, ale příběhy o apokalypse obyčejně zklamou dříve, úplněji a s drastičtějšími důsledky než většina ostatních. Výzkum pro mou novou knihu Apocalypse Not: Everything You Know About 2012, Nostradamus, And The Rapture Is Wrong (Apokalypsa nebude: vše, co víte o roce 2012, Nostradamovi a vytržení, je špatně) byl mimo jiné prvotřídním školením o nesmyslnosti apokalyptických proroctví. V dnešních předpovědích na 21. prosinec 2012 není nic, co by nemělo přesný ekvivalent v tisíci podobných proroctví na tisíc jiných dat, kdy se nic nestalo. Z toho plyne, že není jediný důvod brát toto proroctví vážněji.

Jak jsem už zkoušel víc než jednou nadhodit, je hodně toho, co se dá udělat a co se musí udělat na pomoc jednotlivcům, rodinám a komunitám při řešení prozaické, ale silné směsi potíží, kterou pro nás namíchaly zavádějící volby naší společnosti. Sedět na zadku a čekat, až vesmírní ještěři nebo Vytržení vyřeší naše problémy, nepomáhá o nic víc, než sedět na zadku a čekat, až naše problémy vyřeší pokrok, volný trh nebo bionafta z řas. Ty dva okraje spektra jsou dvojčata – přemýšlejme o nich jako o Tydlitákovi a Tydlitkovi z imaginární Říše divů, jež ovládá dnešní kolektivní myšlení – a myslím, že překonat je bude klíčovým krokem na cestě k méně marným reakcím na náročnou budoucnost.

Výsledkem je, že během příštího roku se chystám dopředu slavit Den, kdy se nic nestalo, novinkou: výběr konců světa týdne. Každý týden po (ne-)obvyklé úvaze uvedu krátký článek o některé z mnoha apokalyps, jejichž osudové datum už minulo. Mělo by to být zábavné a snad i poučné. Pokud to pomůže alespoň několika lidem vystoupit ze zrcadlové síně vybudované velkými příběhy, jež oslavují náš údajně výjimečný status, a začít si všímat, jaký je svět, když se přestaneme tvářit jako střed vesmíru, může to dokonce být k něčemu dobré.

********************
Konec světa týdne #1
Chicago, 20. prosince 1954. Skupina typických Američanů z předměstí se jednoho typického středozápadního zimního večera shromažďuje na typickém dvorku. Jak se připozdívá, zběsile se zbavují každého kousku kovu, který mají, dokonce i tkaničkových oček na botech. Posledních pár měsíců se shromažďovali kolem Dorothy Martin, ženy v domácnosti, jež se stala “médiem” a věří, že je v kontaktu s inteligentními bytostmi ze vzdálené planety. Bylo jí řečeno, druhý den se severní Amerikou přežene katastrofální povodeň a zničí vše, co jí bude stát v cestě. Paní Martin a její následovníci mají příslib, že v noci budou létajícím talířem vyzvednuti do bezpečí; zákaz kovu má něco do činění s mimozemskou technologií, která jim má zachránit život, ale nikdo přesně neví, co.

Létající talíř se samozřejmě neukázal, a dokonce ani povodeň. V následujících týdnech se skupina rozptýlila; paní Martin opustila Chicago, čímž se vyhla psychiatrickému vyšetření, po němž by nejspíše skončila v ústavu; přijala nové jméno Setra Thedra a strávila zbytek života kázáním mimozemské víry, která vcelku nikoho nezajímala. Celé události by si nejspíš nikdo nevšiml, kdyby se z několika členů skupiny nevyklubali vetřelci – studenti posledního ročníku Minnesotské univerzity, kteří se k tomuto malému kultu přidali ze studijních důvodů. Když se proroctví nenaplní (When Prophecy Fails), kniha, která z jejich studie vzešla, se stala klasickým dílem americké sociologické literatury, stojí i dnes za přečtení - v neposlední řadě proto, že kus systému víry seskupený kolem předpokládaného konce Mayského kalendáře v roce 2012 pochází ze zdrojů nepříliš odlišných od těch, které poslaly paní Martin na její podivný dlouhý výlet.

—příběh z knihy Apokalypsa nebude

Původní článek publikován 21. prosince 2012: http://thearchdruidreport.blogspot.com/2011/12/tweedledoom-and-tweedledee.html

Překlad: Marta Kvapilová a Petr Talaš