Amerika: Dvě impéria

Zvláštním rysem amerických dějin je, že jejich hlavní křižovatky jsou nejlépe zachyceny v knihách. V letech těsně před americkou revolucí byl tou knihou Selský rozum (Common Sense) od Thomase Painea: sehrál významnou roli v soustředění nevole proti kolonialismu na hranici výbušnosti. V letech před občanskou válku to byl román Srub strýčka Toma (Uncle Tom’s Cabin) Harriet Beecher Stowové, kniha, jež přiměla Sever předefinovat problematický národní dialog z regionálních odlišností na prostou a čistou morální diskusi o otroctví, a tak zatlačila obě části země do pozic, jež už bez války nemohly vyklidit.

Obě tyto knihy zůstaly slavné ještě dlouho po urovnání problémů, jež řešily, a v dobách, kdy se ještě americké děti ve škole opravdu učily o amerických dějinách, většina lidí oba tituly znala – ačkoli v posledních generacích stěží najdete někoho, kdo by některou z nich opravdu četl. Knize, která poslala Ameriku na dráhu světového impéria, se stejné pozornosti nedostává. Pokud nejste solidně vzděláni ve vojenské historii, nejspíše jste o ní ani nikdy neslyšeli. Je to Vliv námořní moci v historii (The Influence of Sea Power upon History), autorem je Alfred Thayer Mahan.

Mahan byl důstojníkem amerického námořnictva. Vojenskou službou prošel za občanské války a zůstal ve službě i v poválečných dekádách, kdy byly námořní síly prakticky uvázané v doku a chátraly. V 80. letech 19. století sloužil na Námořní akademii a stal se vůdčí postavou tehdy nepatrné menšiny intelektuálů, kteří doufali, že Spojené státy změní své zaměření z interních záležitostí a změní se ve skutečnou imperiální mocnost. Byl jedním z nejoriginálnějších amerických vojenských stratégů a také schopným spisovatelem a v rukávu měl eso, o němž on sám ani nikdo jiný v době tisku jeho knihy (1890) nevěděl: jeho dobrý přítel a kolega z Námořní akademie, newyorský politik a nadšený imperialista jménem Theodore Roosevelt se za slabých deset let díky kulce vraha stane prezidentem Spojených států.

Mahanova teorie byla tehdy i teď dost vlivná, a tak bude třeba načtrtnout ústřední myšlenku jeho knihy. Argumentoval důležitostí námořního obchodu pro ekonomiku, jednak proto, že námořní doprava byla (a je) levnější než pozemní, druhak proto, že po moři musela putovat většina mezinárodních obchodních zásilek. Hlásal nezbytnost silného námořnictva pro ochranu námořních tras a zámořských ekonomických zájmů a také potřebu založení stálých námořních základen mimo vlastní pobřeží státu, podél důležitých obchodních cest tak, aby námořní síly mohly být zásobovány a aby mohla být efektivně uplatňována námořní blokáda – tady měl Mahan na mysli vlastní zkušenost z občanské války, kdy Unie blokovala Konfederaci, což byl stěžejní dílek skládanky vítězství Severu. Všechny body podložil případovými studiemi z minulosti, ale jeho cílem nebylo jen porozumění minulosti; navrhoval akční plán pro Spojené státy v blízké budoucnosti.

V roce 1890 to bylo už čtvrt století, co se Spojené státy pohybovaly přesně opačným směrem. Vítězství Unie v občanské válce dalo kontrolu ekonomické politiky země do rukou průmyslových a zemědělských zájmů, jimž vyhovovala cla a obchodní bariéry na ochranu domácího průmyslu. Když vstoupily v platnost, ostatní země následovaly a zvýšily cla a obchodní bariéry proti zboží ze Spojených států, a tak se Amerika vzdálila od globální ekonomiky konce 19. století.Pocelou dobu Dlouhé deprese v letech 1873-1896 byla jedním z hlavních prvků národní politiky ekonomická soběstačnost. Hlavní myšlenkou bylo, že americké farmy a továrny by měly vyrábět zboží a služby, jež Američané potřebovali a chtěli, aby se Spojené státy vyhnuly stavu permanentní závislosti, jaký tehdy v řadě jiných zemí nastolovala a podporovala britská politika volného obchodu s ohromnou silou Britského námořnictva v zádech.

Jak jsme však viděli v minulém článku, přišla Mahanova obhajoba námořní expanze v kritické době, kdy čerpadlo na bohatství amerického industriálního systému bojovalo o to, aby nevysálo samo sebe, a rostoucí počet Američanů začínal závistivě vzhlížet ke globálním impériím Evropy. Obrovský úspěch Vlivu námořní moci v historii (byl to mezinárodní bestseller, přeložený do více než 12 jazyků, a stal se povinnou četbou politiků a námořních důstojníků celého světa) sehrál hlavní úlohu v přeformulování diskuse o imperialismu. Vyzbrojeni Mahanovou logikou mohli navrhovatelé amerického impéria předefinovat touhu po globální moci na národní bezpečnost a prosperitu. V polovině 90. let 19. století byly zastaralé lodě z dob občanské války rychle nahrazovány nejmodernější námořní technologií. Jediné, co scházelo, byla příležitost novou flotilu použít a vybojovat si americké impérium.

Ten poslední krok byl učiněn roku 1898 španělsko-americkou válkou. Ti z mých čtenářů, kteří si myslí, že neokonzervativci se nějak radikálně odklánějí od dřívějšího chování Ameriky ve světě, by si měli najít čas na přečtení jedné či dvou knih o tomto dnes již zapomenutém konfliktu. Tehdejší Španělsko bylo nejslabší z evropských koloniálních mocností, z jeho kdysi rozsáhlých držav zbývalo už jen málo, pár ostrovů v Karibiku, zvláště Kuba, Portoriko a také Filipíny. Plán na uchvácení Kuby byl populárním tématem na Jihu už roky před začátkem občanské války, kdy ústředním tématem místní politiky bylo hledání nových pozemků pro plantáže; Mahanova kniha silně podporovala tezi, že Spojené státy potřebují aspoň jednu velkou námořní základnu na ostrovech jižně od kontinentální pevniny, a naděje, že nová území se stanou vázanými odbytišti amerického průmyslu, dávala starému plánu novou pobídku.

Filipíny byly o něčem jiném. V době před obchodními bariérami před občanskou válkou začínaly Spojené státy budovat rozmístění podél západního pacifického pobřeží. V roce 1853 poslaly flotilu, jež měla vymámit obchodní koncese z Japonska a prorazit významnou cestu na lukrativní čínské trhy. To ukončila občanská válka a následující léta relativní izolace, ale pro proimperialistickou stranu bylo znovuzískání místa u břehů východní Asie prioritou. Možnost americké námořní základny na Filipínách byla lákavá, a také pomohla oživit plány na válku se Španělskem.

Jediné, co bylo třeba, byla provokace. Tu zajistila nejdříve propaganda v amerických médiích, osočující španělskou vládu ze zvěrstev vůču kubánskému obyvatelstvu, a potom výbuch kotlelodiUSSMaine, jedné z nových bitevníchlodíamerického námořnictva, během jejího mezipřistání v Havaně. Z exploze byla okamžitě obviněna španělská mina a veřejné mínění ve Spojených státech, podněcováno masmédii, žádalo válku. Kongres, jenž v oněch časech ještě plnil svou ústavní roli, když nastavoval politiku, kterou pak měli prezidenti plnit, řádně vyhlásil válku. Americké námořní síly již byly na místech a ihned vyrazily. O deset týdnů později bylo dobyto Portoriko a Kuba, dvě španělské flotily byly rozdrceny ve dvou bitvách na opačných koncích světa a Spojené státy měly své zámořské námořní základny a své impérium.

Tehdejší americký prezident William McKinley mezi jásající většinou nebyl. Nebyl zrovna proti americké expanzi, koneckonců bylo to v jeho funkčním období, kdy Spojené státy anektovaly Havaj a dnešní Americkou Samou, ale díky službě v pěchotě Severu za občanské války měl k válce střízlivější postoj, a tak s omezenými pravomocemi, které tehdy prezident měl, dělal, co mohl, aby zarazil spěch do války se Španělskem. V roce 1900 snadno znovu zvítězil ve volbách, ale rok na to jej zabil osamělý střelec. Jeho viceprezidentem nebyl nikdo jiný než Theodore Roosevelt, který pokračoval v převádění Mahanových strategických principů do národní politiky. Zajímavým postřehem k rozdílnosti dvou období je, že, alespoň pokud vím, nikdo nikdy nepřišel s konspirační teorií ohledně McKinleyho smrti.

Úsvit amerického impéria měl dopad dalece přesahující těch několik oblastí, ježUSAukořistily a držely v McKinleyho časech. Týž Kongres, který vyhlásil válku Španělsku, schválil rezoluci zakazující připojení Kuby (částečně kvůli získání podpory pro válku u antiimperialistické frakce v Kongresu, dílem kvůli populistickému protekcionismu americké produkce cukru a tabáku), kteréžto omezení přimělo zastánce impéria, aby důkladně prozkoumali další možnosti. Výsledný systém zůstává dodnes standardem napříč americkým impériem. Kuba dostala novou ústavu a oficiálně nezávislou vládu, ale Spojené státy si vyhradily právo libovolně zasahovat do jejích záležitostí, získaly stálý pronájem námořní základy v zálivu Guantánamo a kubánskou ekonomiku proměnila v soukromou pobočku amerických obchodních zájmů. Tak mělo americké čerpadlo na bohatství co vysávat, ovšem s mnohem nižšími náklady, než by přinesla běžná koloniální správa.

Také se ukázalo, že tento systém lze snadno exportovat. V roce 1903 Spojené státy využily umělou revoluci s americkým námořnictvem v zádech, aby na kousku severní Kolumbie vyrobily novou zemi, Panamu, kde zavedly vládu v kubánském stylu pod přísnou americkou kontrolou, aby zajistily vhodné podmínky pro kanál spojující Tichý oceán s Karibským mořem. I další latinskoamerické země v následujících letech spadly pod kontrolu Spojených států, a i jejich zdroje byly zkrmeny stále vytíženějšímu čerpadlu na bohatství amerického impéria. Životní úroveň v Latinské Americe začala záhy upadat, zatímcoUSAvzkvétaly.

A jedním z posledních významných Rooseveltových činů ve funkci prezidenta bylo definitivní oznámení světu, že Amerika je na scéně: plavba “Velké bílé flotily.” V prosinci 1907 vyplulo z přístavů na východním pobřeží 16 bitevních lodí a jejich doprovod na plavbu kolem světa se zastávkami v různých přístavech; jejich trupy byly natřeny strohou bílou barvou (tehdejší mírové barevné schéma námořnictva). Než se v únoru 1909 vrátily do Hampton Roads, musely se vlády po celém světě vyrovnat se skutečností, že do světového politického řádu vstoupila nová velmoc.

To vše (Mahanovy teorie, Španělsko-americká válka a její důsledky, růst amerického impéria v Latinské Americe, vojenské zapůsobení ohromným vylepšením amerického námořnictva a náhlé dosažení globálního vlivu) bylo obšírně rozebíráno v dobových knihách a periodikách. Protože však ještě nebyly rozvinuty intelektuální nástroje k objasnění situace, jen velmi málo lidí zaznamenalo, že Spojené státy zároveň rozvíjely něco, co se prakticky rovnalo druhému impériu, paralelnímu s tím právě popsaným. Zatímco právě rozebraná imperiální expanze zakládala impérium v prostoru, to druhé impérium se rozkládá v čase. Podobně jako globální impérium se i toto zakládalo na starší, leč omezenější metodě zásobování čerpadla na bohatství a učinilo velký, ale jinak obyčejný národ světovou velmocí.

Toto “impérium času” se pochopitelně zakládá na americkém průmyslu fosilních paliv. Kde impérium těží bohatství z jiných zemí ve prospěch imperiálního státu, tam drancování fosilních paliv těží bohatství v podobě velice levné tepelné energie z dávné minulosti ve prospěch jedné či více zemí v současnosti. Je to pozoruhodně přesná paralela. Impérium je pro imperiální zemi výhodné tím, že nemusí sama produkovat bohatství, ale získává ho z kolonií a porobených zemí; musí si je jen vzít, silou či nevyváženým systémem směny s pohrůžkou silou. Stejně tak těžba fosilních paliv je tak výhodná, protože dnes nikdo nemusí investovat svou práci a zdroje do pěstování a sklizně prehistorických stromů či mořských živočichů ani do koncentrace biomasy do uhlí, ropy a zemního plynu. A také, jak už jsme viděli, impéria padají, když přivedou své kolonie a porobené národy na mizinu; i fosilní paliva přinášejí problémy, když jsou systematickou těžbou vyrabována. V obou případech jde o vyčerpání neobnovitelného zdroje, a to přináší potíže.

Nikdo asi přesně neví, kdy evropští osadníci v Novém světě začali těžit první uhlí, ale v době Revoluce už byly antracitové revíry ve východní Pennsylvánii v provozu, a nástup průmyslové revoluce učinil uhlí důležitou komoditou. Podobně jako pozemků, jež živily americkou expanzi na západ, i uhlí byl nadbytek, bylo dobře dostupné a více než vhodné jako pohon národní ekonomiky, ale samo o sobě by nestačilo k otevření dveří světové velmoci. Chtělo to ještě jedno impérium času, to petrolejové, spolu s koncentrovaným bohatstvím dostupným ze zahraničních držav, aby umožnilyUSAtransformovat se v globální mocnost.

A ještě jedna úžasná paralela je mezi americkým impériem v prostoru a tím druhým impériem v čase. To druhé má počátek v roce 1859, kdy byl na západě Pennsylvánie otevřen první ropný vrt v Americe, zrovna v době, kdyUSAčinily první váhavé krůčky k intervenci v Asii. Ovšem, ještě několik desítek let po té byl petrolej používán hlavně zdroj paliva pro lampy. Bylo třeba ještě mnoho vynálezů z 80. a 90. let 19. století (zrovna v době, kdy seUSAvzmáhaly hlasy pro zámořské impérium), aby se ropa změnila z užitečné komodity ve zdroj prakticky neomezené mechanické síly. Pod vlivem této proměny se obě impéria prolnula a Spojené státy se staly světovou velmocí. O tom v příštím článku.

 Originál článku z 29. 3. 2012 je dostupný online zde: http://thearchdruidreport.blogspot.cz/2012/03/america-two-empires.html

 Překlad: Marta Kvapilová